Pýcha a předsudek

Část 36

Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu opakoval nabídnutí k sňatku; nedovedla si vůbec představit, co by jí mohl sdělovat. Dychtivě pročítala stránky a jejich obsah v ní pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů. Sotva by je byla dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí s to své počínání něčím omlouvat, neboť byla pevně přesvědčena, že nemůže uvést na svou omluvu nic, aby se při tom nepropadl studem.

Předem znechucena vším, co by jí mohl sdělit, začala číst jeho výklad netherfieldských událostí. Četla s tak dychtivou překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese další věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala zrakem. Jeho mínění o sestřině lhostejnosti okamžitě odsoudila jako lež a jeho líčení skutečných, nejzávažnějších výhrad proti onomu sňatku ji tak rozhněvalo, že neměla vůbec chuť jeho důvody nestranně posoudit. Nepsal, že by litoval svého činu, a to jí stačilo, nevyjadřoval se kajícně, ale povýšeně. Vedla ho jen pýcha a nestoudnost.

Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi a ona sledovala s poněkud soustředěnější pozorností události, které, měla-li jim přikládat víru, musely vyvrátit ochotně přijaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečné blížily Wickhamově vlastní verzi jeho životních osudů - probouzely se v ní ještě bolestnější a zmatenější pocity. Zmocnil se jí úžas, zlé tušení, snad i hrůza.

Byla by to ráda všechno rázně odmítla, znovu a znovu si říkala: „To není pravda. To ani nemůže být. Určitě lže, jako když tiskne."

A když dočetla do konce, složila honem dopis, ačkoli poslední stránku nebo dvě vůbec nevnímala, a umiňovala si, že jej nebude brát vážně, že se na něj už ani nepodívá.

V tomto rozrušení, kdy se jí myšlenky divoce honily hlavou, opět vykročila; nedokázala však setrvat při svém úmyslu; za pár vteřin už měla dopis opět rozložený, a když se uklidnila a ovládla, jak nejvíc dokázala, jala se opět probírat zdrcující vylíčení událostí okolo Wickhama. Snažila se přitom zvážit každou větu a její smysl. Jeho vztahy k pemberleyskému panstvu se jevily stejně, jak jí je vylíčil on sám, a třebaže předtím neměla úplně jasnou představu o dobrotivosti nebožtíka pana Darcyho, odpovídalo to docela dobře jeho vlastním slovům. Až potud potvrzovala jedna výpověď druhou, jakmile však dospěla k poslední vůli, začaly se od sebe náramně lišit.

Pamatovala si ještě úplně přesně, co jí Wickham vykládal o té faře, a když si v duchu vybavovala, jak jí to doslova říkal, nemohla si neuvědomit, že jeden nebo druhý hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe uchlácholila, že se věci mají tak, jak by si přála. Avšak když si pročetla a znovu se s bedlivou pozorností vrátila k podrobnostem týkajícím se toho, jak se Wickham vzdal všech nároků na faru a místo toho přijal dosti podstatnou sumu tří tisíc liber, nemohla nezaváhat.

Odložila dopis, zvážila všechny okolnosti nestranně, jak se domnívala, a uvažovala o pravděpodobnosti obou výpovědí - a nedospěla k ničemu. Stálo tu jedno slovo proti druhému. Pročetla list znovu, avšak každá řádka se zdála čím dál tím jasněji nasvědčovat tomu, že tento případ, který se zdál až dosud vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho veliké hanebnosti, se může jevit i v takovém světle, že by se mu nedalo vytknout vůbec nic.

Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé rozmařilosti, což jí hluboce otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz, kterým by to vyvrátila. Neznala nic z jeho minulosti, než se objevil u domobraneckého regimentu, kam ho zlákal jistý mladík, který se s ním setkal náhodou v Londýně a tam prohloubil předchozí povrchní přátelství. O tom, jak žil dříve, nevěděl nikdo v Hertfordshiru nic než to, co sám o sobě vykládal. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru, i kdyby byla měla tu možnost. Jeho tvář, hlas i způsoby dokazovaly na první pohled jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na nějaký jeho dobrý skutek, na nějaký přesvědčivý důkaz jeho ušlechtilosti nebo dobrosrdečnosti, který by odvrátil útoky pana Darcyho a vzhledem k převažujícím ctnostem by nasvědčoval spíš o příležitostných prohřešcích, jak se snažila nazývat to, co pan Darcy vylíčil jako nechuť k práci a dlouholeté nepravosti.