Pýcha a předsudek

Část 42

Kdyby byla Elizabeth soudila jen podle poměrů u nich doma, nebyla by si mohla utvořit příliš lákavé představy o manželském štěstí a rodinné spokojenosti. Její otec se dal podmanit mládím a půvabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost v něm brzy po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl. Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném štěstí přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z těch, kteří zklamáni z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách, jež jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu byly hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil za pramálo, ledaže ho občas svou hloupostí a pošetilostí pobavila. Jistě to není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla přeje vděčit své ženě, kde se však nedostává schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co je.

Elizabeth si byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel nechová zrovna nejlépe. Bolelo ji, když to viděla; vážila si však jeho schopností, byla mu vděčná za příchylnost, kterou jí projevoval, a tak se snažila nemyslet na to, co nemohla přehlédnout, a neuvažovat o tom, jak otec bez ohledu na povinnou úctu k manželce ji nechvályhodným způsobem vystavuje posměchu vlastních dětí. A nyní pociťovala naléhavěji než jindy, v jak nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného manželství, a uvědomovala si procítěněji než dřív, jaké zlo pochází ze schopností tak neuváženě uplatňovaných; kdyby jich byl moudře používal, mohly se aspoň dcery umět patřičně chovat, třebas by byl nedokázal přidat ženě na rozumu.

Když si Elizabeth odbyla radost z Wickhamova odjezdu, marně pátrala, jaké další výhody skýtá život bez regimentu. Večírky u známých nebyly tak živé jako dříve a doma měla matku a sestru, které svými ustavičnými nářky nad tím, jaká je tu strašná nuda, přivolaly skutečně chmurnou náladu na celou rodinu; u Kitty zůstávala naděje, že se jí časem vrátí zdravý rozum v původní vrozené míře, když byla odstraněna příčina, která jí popletla hlavu, ale nejmladší sestra, od níž se vzhledem k její povaze mohli nadít horších věcí, bude patrně utvrzena ve svých nerozvážnostech a sebejistotě, neboť se octla v dvojnásob nebezpečném prostředí: v lázních a na manévrech.

Celkem vzato tedy shledala, jak už se to tak stává, že událost, na niž se netrpělivě těšila, jí potom nepřinesla všechny výhody, které si od ní slibovala. Následkem toho bylo nutné, aby si stanovila nějaký další mezník jako počátek pravé blaženosti - nějaký jiný bod, k němuž by se upínaly její tužby a naděje, neboť bude-li se moci na něco těšit, překoná zklamání, jež ji právě potkalo, a obrní se proti tomu, jež ji čeká. Všechny její světlé myšlenky se tedy soustředily na prázdninovou cestu k jezerům; to byla největší útěcha v těch nepříjemných chvílích, které vinou matčiny a Kittyiny rozmrzelosti nevyhnutelně nastávaly. A kdyby byla mohla pojmout do svých plánů i Jane, nebylo by jim chybělo nic na dokonalosti.

„Vlastně je dobře," pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby nic nechybělo, byla bych jistě zklamána. Tady mě však bude stále provázet lítost, že Jane není se mnou, a tak mohu doufat, že se mi s velkou pravděpodobností očekávané potěšení splní. Plány po všech stránkách dokonalé se neuskutečňují, a nejlepší obrana proti zklamání je nějaký malý nemilý detail."

Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce a Kitty, ale dávala si se svými dopisy na čas a všechny byly krátké. Matce nesdělovala nic jiného, než že se právě vrátily z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla k zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový slunečník, který by ráda popsala podrobněji, ale že už musí letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla do ležení. A z korespondence se sestrou také nikdo nic nezvěděl, neboť dopisy Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly tolik podtrhaných slov, že nebylo možno dát je kolovat.