Pýcha a předsudek

Část 53

Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už neobtěžoval ho podrobněji rozvádět, ani k tomu nepodněcoval svou drahou švagrovou Elizabeth. Ta ke své radosti zjistila, že mu toho řekla dost, aby už mlčel.

Brzy nadešel onen den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní Bennetová byla nucena se smířit s odloučením jistě aspoň ročním, jelikož její choť neschválil zamýšlenou návštěvu celé rodiny v Newcastlu.

„Ach, Lydinko, má děvenko drahá," vzlykala, „kdy já tě zase uvidím?"

„Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo za tři roky."

„Piš mi hodně často, milunko."

„Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci."

Pan Wickham se loučil procítěněji než jeho ženuška. Rozdával úsměvy, oslňoval mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou roztomilost.

„Tak šaramantního pána abys pohledal," pravil pan Bennet, jakmile je měl z domu, „culí se a zubí, vrhá cukrbliky na všechny strany. Vsadím se, že ani sir William Lucas nedokáže sehnat tak cenného a vynikajícího zetě."

Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou dcer. „Často si myslívám," podotkla, „že to nejhorší, co nás může potkat, je rozloučení s našimi nejbližšími, člověk si potom připadá jako ztracený."

„To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru," pravila Elizabeth, „aspoň si nyní budete více vážit nás svobodných."

„To není pravda. Lydia mě neopustila, že se vdala, ale jen proto, že pluk jejího manžela je v takové dálce. Kdyby sloužil někde blíž, nemusela tak brzy odjet."

Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato událost, brzy zapudily a do žil jí vlily nový život řeči, které se v té době rozšířily po okolí. Netherfieldská hospodyně dostala příkaz, aby všechno připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu několik týdnů na honech. Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu zbavená. Koukala po Jane, usmívala se a pak zas vrtěla hlavou.

„I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zas přijede!" (Přišla jí to totiž oznámit paní Philipsová.) „To je dobře. Tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo. Pro nás je to cizí člověk, a co mne se týká, do smrti ho nechci vidět. Jestli se mu ale líbí v Netherfieldu, ať si poslouží. Kdoví, co se ještě může stát. Ale nám to může být jedno. Víš přece, sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už ani slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?"

„Můžeš se na to spolehnout," odvětila návštěvnice, „protože paní Nichollsová byla včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť jsem za ní vyběhla, abych se dověděla něco bližšího, a ona tvrdila, že je to zaručená pravda. Přijede nejpozději ve čtvrtek, pravděpodobně už ve středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala maso na středu, a povídala, že má tři tucty kachen zrovna tak na pekáč."

Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho příjezdu a nezačervenat se přitom.

Už dlouhé měsíce nepadlo mezi ní a Elizabeth jeho jméno. Jakmile se však nyní octly samy, řekla jí: „Všimla jsem si, že po mně pokukuješ, Lízinko, když nám tetička sdělovala, co se povídá, a vím, že jsem se tvářila rozpačitě, ale nesmíš mě podezírat z žádných pošetilostí. Zrudla jsem, protože jsem věděla, že se na mne budete koukat. Ujišťuji tě, že pro mne ta zpráva nic neznamená, ani štěstí, ani žal. Jsem jen ráda, že přijíždí sám, neboť v tom případě ho budeme vídat méně často. Nevadilo by mi to kvůli mně, ale děsím se poznámek ostatních lidí."