Pýcha a předsudek

Část 47

 „Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth," řekl strýc, když opouštěli městečko, „a uváží-li se celá věc důkladně ze všech stran, mám skoro chuť přidat se k názoru tvé starší sestry. Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík bezohledně svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez přátel, a které dokonce dlí na návštěvě v rodině jeho velitele. Cožpak může předpokládat, že její přátelé nezasáhnou? Nebo že by se po takové urážce plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit k pluku? Pokušení je tu neúměrné riziku!"

„Myslíte, že to tak skutečně může být?" zvolala Elizabeth a na okamžik se jí rozjasnila tvář.

„Na mou věru, strýček bude mít pravdu," pravila paní Gardinerová, „byl by to příliš velký přečin proti slušnosti, cti i proti jeho zájmům, aby si to nerozmyslel. Takovou špatnost bych přece jen do Wickhama neřekla. Cožpak jsi ho ty sama, Lízinko, tak úplně zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna?"

„Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopen je. Kéž by to bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuji doufat. Proč by v tom případě nebyli odjeli do Skotska?"

„Předně nic nedokazuje," odvětil pan Gardiner, „že do Skotska neodjeli."

„Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do dostavníku! Kromě toho se nepodařilo zjistit, že by je byl někdo viděl na barnetské silnici."

„No dobrá - předpokládejme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam třeba proto, že se ve velkém městě mohou lépe skrýt. Pravděpodobně nemá ani jeden, ani druhý mnoho peněz, a tak je možná napadlo, že to bude levnější, třebas ne tak jednoduché jako ve Skotsku, vzít se v Londýně."

„Proč by se však skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná svatba? Ach ne, to nezní věrohodně. Jeho nejlepší přítel byl přesvědčen, jak Jane píše, že si ji nechce vzít. Wickham se rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit. A co je Lydia s to mu poskytnout - co je na ní kromě toho, že je mladá a veselá - aby kvůli ní zahodil možnost polepšit si výhodným sňatkem? Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy, že upadne v nemilost u pluku, to nedovedu posoudit, protože nemám nejmenší tušení, jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním důvodům, které uvádíte, nemohu bohužel přikládat takovou závažnost. Lydia nemá bratra, který by zasáhl, a on může usoudit - vždyť otce zná a viděl, s jakou lhostejností a nezájmem přijímá všechno, co se v rodině děje - že ten se nerad vyruší z klidu, tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec pod sluncem."

„Dokázala by sis ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl pro všechno jiné než pro svou lásku, že by s ním byla ochotna žít jinak než v manželství?"

„Vám to připadá a jistě to také je k nevíře," odvětila Elizabeth se slzami v očích, „že sestra může v takové chvíli pochybovat o její slušnosti a počestnosti. Nevím, co na to říct. Snad jí křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby o něčem vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se nestarala o nic než o zábavy a malichernosti. Naši jí dovolili lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli názory, s nimiž přišla do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu -ský pluk, neměla v hlavě nic než lásku a koketování a důstojníky. Neuvažovala a nemluvila o ničem jiném, takže - jak bych to vyjádřila - v sobě pilně rozdmýchávala city, kterých při svém temperamentu beztoho neměla nedostatek. A všichni víme, že Wickham svým zjevem i chováním dokáže ženy okouzlit."

„Ale vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho takového dopustit."

„O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě človíčka, ať už se předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila, že by něco takového provedl, dokud ji o tom nepřesvědčí důkazy. Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve skutečnosti je. Obě víme, že je krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani čest nic neváží a že je právě tak falešný a zrádný jako lichometný."