I'm So Sorry

4 Part

Po vyučování jsem na povel učitelky literatury musela do knihovny a vybrat si tam povinnou četbu. Nikdy v životě jsem nedostala takovýho sprda jako dneska, a abych řekla pravdu docela je mi to líto protože mám literaturu ráda a nechci si pohoršit chování v hodinách. Sili se mi nabídla že se mnou půjde a pomůže mi vyhledat nějakou dobrou knížku. Takže teťka pátráme po prázdné školní knihovně. „hele a co tahle?“ řekla a strčila mi před nos nějaký román, „Dvojí Život?“ přečetla jsem název a prohlédla si ji. Kupodivu vipadala nově, vzpomněla jsem si že na mě venku už nejmíň 10 minut čeká Liam. „tak dobře beru jí“ řekla jsem a hodila jsem jí do tažky, rychle jsme vybíhaly schody a do skřínky si daly nepotřebné věci. „tak pa“ rozloučily jsme se obejmutím a jako střela jsem vystřelila ze školy. Liam tam pořád kouřil s kámošema. Došla jsem k nim a pozdravila je, „ahoj kluci“ a Liamovi jsem dala pusu na tvář. Hned se na mě otočil a usmál, „kde ses zdržela?“ zeptal se a já rychle odpověděla „v knihovně“. „aha. Tak jdeme“ zavelel a já ho poslechla. Celou cestu k mému domu bylo ticho, přišlo mi jako kdyby na mě byl naštvanej. Intuice? „dneska spolu? Nebo tě mám jen odvíst?“ zeptal se a položil si ruku na mé stehno. „umm... Dneska musím udělat pro učitelku povinnou četbu, nemám čas na mazlení. Promiň“ řekla jsem posmutněle, „v pohodě jindy“ řekl a zastavil před naším domem. Oplatila jsem mu pusu a vyšla z auta. Ještě jsem chvíli koukala na odjíždějící Range Rower než jsem se rozešla domů. Nejraději bych si teť lehla do postele. Ale protože školní obědy se nedají jíst a nechodím na ně, mám celkem hlad. Proto hned co jsem vešla do domu a nahradila jsem Conversky svíma oblíbenýma pantoflema, jsem nakoukla do prázdné kuchyně. Celou jí máme laděnou do bílo černé stejně jako obývák. Nakoukla jsem do ledničky ale nic moc extra tam pro mě nečekalo. Proto jsem si řekla že si radči udělám sama míchaný vajíčka, dneska mají přijet rodiče z výkendový práce. Těším se na ně protože nevidět tátu s mámou 2 dny je pro mě jako měsíc bez mobilu. Je to divný pocit, když místo rámusu v kuchyni (máma vaří oběd) a nebo hlasytého motoru z garáže (táta zpravuje jeho starou krosku) vejdete do domu a všude je nepříjemné ticho. Připravila jsem si pánvičku kterou jsem položila na zapnutý sporák, rozkřápla jsem si tam 3 vajíčka a smícháním vzniklo to co mám k obědu nejraději. I když bych si dovolila stokrát dražší pochoutku než tohle, je to to co mi dělala máma jako malé dceři s culíčkama. Naservírovala jsem si oběd na talíř a podle chuti chtěla přidat sůl, bohužel v naší obrovské kuchyni se moc dobře neorientuju takže mi nezbylo nic jiného než se podívat všude do skříňek a šuplíků. Jako na zavolanou jsem zaslechla zvuk zámku a následně bouchnutí dveří. Rozeběhla jsem se do chodby a naskytl se mi pohled na jeden pár unavených pracujících rodičů. „Nell!“ vyjekla máma a rozevřela svoje dvě utahané ruce z nesení těžkých nákupních tažek. „tolik se mi po vás stýskalo“ řekla jsem a se skleněnýma očima jsem své přívětivé mamince vklouzla do náruče.