Dcera ✔️

Nehoda ve škole

„Luno, můžeš sem na chvíli?'' zavolala na mě Emma, když jsem vstoupila do dveří naší třídy. Usmála jsem se na ni, hodila tašku k lavici a zamířila si to k mojí kamarádce. Kolem lavice stála spousta holek a já se k nim přidala.

„Takže, jak všechny víme, za tři týdny odjíždíme na taneční soutěž. Už máte vybrané šaty? Nezapomeňte, že jako organizátorce akce mi je musíte ukázat, a já vám je musím schválit," no jo, naše organizátorka, pomyslela jsem si.

„Já už jsem všechno připravila a," skočila ji do řeči Jasmína, ,,jak jako že máš všechno připravené. Na těch kostýmech jsme pracovali společně!" rozčilovala se.

„No tak, nehádejte se. Fajn, kostýmy máme hotové. Co líčení?" při pronesení posledních slov se všichni podívali na mně. Slíbila jsem totiž, že naše tanečnice nalíčím. Líčení je moje hobby.

„Ano, už jsem všechno vymyslela a myslím, že by se vám mohlo líbit," usmála jsem se na skupinku, která mi úsměv opětovala. Tedy až na Sáru, která byla něco jako vůdkyně naší třídy. Komandovala všechny, a všichni ji poslouchali. Moc jsem to nechápala. Fajn, sice je to blondýna s modrýma očima a chodí podle poslední módy, ale kdo ji dovolil řídit naší třídu?

„Jestli se nám to bude líbit rozhodnu až já, protože já mám z vás nejlepší vkus a...," v tu chvíli zazvonilo. Rychle jsem si vyndala učebnice, sešity a penál. Za pár minut přišla do třídy naše učitelka, sedli jsme si a paní učitelka nám oznámila, že se pojedeme podívat do planetárního, výzkumného ústavu. Všichni jsme byli nadšení, až na Sáru a Kláru, kterým to evidentně vadilo. Klára se přihlásila a paní učitelka ji vyvolala.

„Můžu se zeptat, proč musíme jet na tak nudné místo? Jedeme tam snad jenom proto, že máme vstup zadara díky protekčnímu dítku v naší třídě?" Tak to bylo zákeřný. Cítila jsem, jak mi vzteky rudnou tváře. Naštěstí to pod nánosem tvářenky nebylo vidět.

„Ale no tak, Kláro, to jsme si snad už vyříkaly ne?" „No, když myslíte, stejně se mi tam nechce, taková nuda," to už jsem nevydržela a vložila se do debaty. „Vždyť vesmír je skoro neprobádaný a skoro nic o něm nevíme. Vůbec není nudný," „No jo, já zapomněla že mluvím s vševědoucí kebulí," začala se smát a zbytek třídy se k ní přidal. Už jsem ji měla dost. Byla jsem tak naštvaná. A pak se to stalo. Z ničeho nic se rozbilo sklo, a pak další a další. Smích vystřídal křik a zmatek. Nikdo nevěděl, co se stalo. Utíkali jsme ze třídy, jak nejrychleji to šlo.

Konečně jsme doběhli do přízemí. Všichni zmatení a vystrašení. Nikdo nevěděl, co se stalo.

„Co to bylo, jste všichni v pořádku?" strachovala se paní Smithová. Jen jsme přikývli.

Nevěděli jsme proč, ani co se přesně stalo. Věděli jsme jen, že to nebylo normální.