Dcera ✔️

Bílá tma

Zatímco jsem se zvedala ze země plné sutin, Thor už byl na nohou a snažil se mu vytrhnout tu věc z ruky. Hrozně se mi motala hlava. Aby ne, když mi ze spánku tekla krev. Nakonec jsem se na nohy dostala, ale viděla jsem rozmazaně, takže jsem se snažila, abych alespoň trošku zaostřila. Také jsem měla podrápaný nos, protože se mi rozbila skla brýlí.

Moje snažení stejně nemělo smysl, protože se mi zatmělo před očima a dál už si nic nepamatuju. Probudila jsem se v bílé místnosti, kde nebyla okna. Pomalu jsem se hrabala na nohy a rozhlížela se po místnosti. Sáhla jsem si na ránu, která mě stále bolela. Něco mi na tom nesedělo. Byla zalepená.

Sice jsem viděla rozmazaně, ale poznala jsem křeslo, které stálo v rohu, veliké, neprůhledné dveře a postel, na které jsem právě seděla. Jinak nic.

Otevřely se dveře, ve kterých se objevila vysoká, mužská postava. Přisunul si křeslo k mé posteli a já hned věděla s kým mám tu čest.

,,Ale, ale. Máme na sebe štěstí, že? " řekl arogantním tónem protivný princ. Neměla jsem náladu s ním mluvit.

,,Co chceš ty arogantní blbečku,"

,,Ale, nějak jsme se naštvali, ne?" zasmál se a já mu měla sto chutí jednu vrazit.

,,Spíš jen nemusím lidi kterým cvakne a chtěj si podmanit svět,"

,,Měla bys mi poděkovat za záchranu, holčičko,"

,,Pokud považuješ za záchranu únos a ovládání lidí, pak dík,"

,,O čem to mluvíš?"

,, Steven."

,,Jo tak. Proč si myslíš, že jsem to byl já?"

,,Kdo jinej by nám chtěl ublížit,"

,,Vám. Jako Avengers? Ty si myslíš, že mezi ně patříš...? Buď ráda, že to tak není,"

,,Já nic neřekla. Proč jsi mi zalepil tu ránu?" ukázala jsem na čelo.

,,Užitečnější budeš živá a zdravá,"

,,Užitečnější? Proč?"

,,Uvidíš. Všechno má svůj čas." řekl tajemně a s křivým úsměvem.

,,Kde to jsem?!"

,,Pro dnešek je to všechno. Jo a nezkoušej používat magii. Tyhle zdi ji odrazí a akorát si ublížíš. Radím ti dobře,"

,,Proč? "

,,Prostě proto"

Řekl, zabouchl za sebou a odešel. I když mě Loki varoval, nevěřila jsem mu. Na posteli před sebou jsem si vykouzlila brýle. Nasadila si je a konečně jsem všechno viděla jasně a ostře. Přešla jsem k mléčným dveřím, ale i přes všechno snažení jsem prostě nic neviděla. Snažila jsem se alespoň zjistit, kolik je hodin, ale na zdi ani jinde jsem je nenašla. Přitiskla jsem ucho na dveře, ale stejně jsem nic neslyšela. Byla jsem v pasti.

************************************

Ani nevím, jestli jsem se probudila do nového dne, ale asi ano. Jen co jsem otevřela oči, uviděla jsem nad sebou bledý obličej. Trhla jsem sebou

,,Už jsme se vyspinkali, Růženko?"

,,Co tady zase chceš?" odsekla jsem otráveně.

,,Na, tohle si obleč.," hodil po mě světle modré, jednoduché šaty.

,,Proč?"

,,Prostě dělej, co ti říkám. "

,, Fajn. Tak vypal,"

,,Cože...?"

,,Snad se nebudeš dívat, jak se převlíkám. Ne?!"

Beze slov se zvedl a odešel. Nechápala jsem, proč mi je dal, ale tušila jsem, že se to za chvíli dozvím."