Dcera ✔️

Cizinec

„No a potom nás vzala paní učitelka do kantýny a dali jsme si čaj se sušenkami na uklidnění," vysvětlovala jsem mamce naší školní nehodu, když jsem odpoledne seděla v její kanceláři.

Mamka seděla za stolem a bedlivě mě poslouchala. „Tak hlavně, že se ti nic nestalo. Když mi volala ředitelka, strašně jsem se bála. Zněla opravdu vystrašeně," „Jo tak ona zní takhle pořád," už jsem se nadechovala na další větu, když v tom se rozrazily dveře a do kanceláře vletěla teta Darcy. V ruce držela nějaké stopky nebo co. Z jejího výrazu jsem usoudila, že se stalo něco hrozného.

„Jane, zaznamenali jsme zvláštní vesmírné vlny. přístroje nám blázní. Vůbec nevíme, co máme dělat." Zněla opravdu vyplašeně.

„Luno, zůstaň tady a v klidu si dopij čaj. Za chvíli jsem zpátky," „moment, moment. Tady se evidentně děje něco šíleného a já mám sedět tady? Tak to ani náhodou. Jdu s tebou!" než stačila něco namítnout, už jsem stála u dveří se širokým úsměvem. Mamka a teta se na mě jen usmály a už jsme mířily dlouhou chodbou ke schodům. Sešly jsme do laboratoří, a z nich rovnou do velikého sálu, kde bylo nespočet přístrojů. Všechny pískaly a blikaly.

Došly jsme k velké obrazovce, kde jsem krásně viděla vesmír. Občas se tam mihlo červené světlo. Usoudila jsem, že to bude ten úkaz, kvůli kterému jsou všichni na nohou.

Ještě chvíli jsme to sledovali, a potom zář najednou zmizela. Najednou jsme slyšeli hluk. Otočili jsme se a viděli vysokou postavu zahalenou v černé kápi. Cítila jsem, jak mi začíná čím dál rychleji tlouct srdce. Bála jsem se. Postava se k nám otočila čelem. Ztuhli jsme.

Byl to vysoký muž, kterému jsem pořádně neviděli do obličeje. Jen jeho černé vlasy trčely zespoda kapuce a v ruce držel nějakou dlouhou tyč. Vypadala jako kopí. Byl oblečený hodně zvláštně. Jeho oblečení mi připomínalo kostým z hvězdných válek. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se bát, nebo se začít smát. Ani nevím proč, ale začala jsem se smát na celé kolo. Všichni na mě jen nechápavě koukali.

Cizinec si sundal kapuci a konečně jsme mu viděli do tváře. Jeho alabastrovou pleť mu překrývalo pár pramínků černých, mastných vlasů. Jeho zeleno modré oči vypadaly hodně naštvaně. Raději jsem se přestala smát a ustoupila o krok dozadu. Na jeho rtech se objevil šibalský úsměv, který mě hodně znepokojoval. Mamka mě vzala kolem ramen a přitiskla si mě k sobě. Cizinec začal přecházet po místnosti. Nevěděli jsme, co chce, ani proč přišel.

„Jane, moc hezký to tady máš," 

,,Moment. Mami, ty ho znáš?" otočila jsme se na mamku, která mě stále svírala v náručí. 

„Jo, jmenuje se Loki." 

„Princ Loki, prosím."