Dcera ✔️

Zastrašovaní

Když jsem se převlékla, ve dveřích se zjevil Loki a smál se na mě.

,,Co zase chceš? "

,,No jdeme ne?"

,,Kam sakra? "

Beze slova mě vzal za paži a táhl ke dveřím, kde už čekala nějaká stráž, či co. Všichni jsme šli dlouhou chodbou a ve mě rostla nervozita. U všech dveří, které jsme míjely stáli stráže a nepřítomně koukali před sebe.

Došli jsme k velkým dveřím, které se sami od sebe otevřely. Za nimi bylo prázdno, ale na konci jsem zahlédla něco, co vypadalo jako trůn, a právě k němu mířily mé další kroky.

,,Pane, to je ona, " slyšela jsem za sebou hlas jednoho ze strážných.

,,Děkuji Saimone," po těch slovech jsem se zachvěla. Jeho hlas byl tak chladný a tajemný.

,,Nechte mě tu s ní o samotě," zavelel a během minuty jsme byli sami. Dlouhý, černý plášť ho celého zahaloval a přes kapuci, která mu zakrývala celou hlavu jsem neviděla ani jeho obličej.

,,Předpokládám, že nevíte proč jste tu,"

,,Řekněte mi to sám od sebe, nebo se mám ptát,"

,,Netřeba. Vše vysvětlím. Vzal jsem vás na mou planetu, protože potřebuji vaši pomoc. Jak jistě víte, jste čarodějka. A jedna z nejmocnějších. Využiji vaše schopnosti ve svůj prospěch. Také jsem čaroděj a jestli budete souhlasit, nic se vám, ani vaším blízkým nestane."

,,Jak si to jako představujete. Že vám nějakým způsobem dám své schopnosti a budete nejmocnější? Proč bych to dělala? Nenechám se zastrašit," řekla jsem rázně, ale jeho to ani trošku nerozhodilo.

,,Poslouchejte, slečno. Ve vašem světě vám vaše schopnosti nebudou k ničemu. A i kdybyste je použila, budete pro ně zrůda."

,,Tak pozor pane. Já nejsem žádná zrůda. Už jsem se tak narodila a žila jsem šťastně do doby, než mi unesli matku a zničili všechno, co jsem kdy měla. A jestli je tady někdo zrůda, tak jedině vy. Pokud nevíte, tak k dobrému chování patří se mi představit a sundat si tu kapuci, abych vám viděla do obličeje. Pokud se nebudete chovat slušně, nemám s vámi co probírat. " ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Taková ráznost a odhodlání. Taková jsem nikdy nebyla.

,,Slečno. Vy zřejmě netušíte, s čím si zahráváte," zahřměl a já cítila, jak mi ubývá kyslík. Zalapala jsem po dechu. Ještě stisk pěst směrem ke mě a mé ruce se vymrštily ke krku. Snažila jsem se popadnout dech, ale nešlo to. Po chvíli ruku odtáhl a já se konečně nadechla. Pomalu jsem se zvedala ze země.

,,Říkal jsem vám to. Nezahrávejte si s ohněm, slečno Fosterová."