Světlo a tma (Reylo)

Setkání

Přimrzla jsem na místě. Nechtěla jsem ho potkat a teď stál přímo přede mnou. Upíral na mě svůj pohled. Cloumala jím zlost a nenávist. Vystupovalo mu to nejen z očí, ale i z celého těla. Mířil na mě světelným mečem. Natočil ho trochu bokem, takže mi dosahoval těsně pod krk.

"Stačilo by jen pár centimetrů,... "pronesl chladně "... a mohl bych ti useknout hlavu. Zbavil bych se tě! Odboj by ztratil svou poslední naději a První řád by konečně ovládal celou galaxii!!" Poslední slova na mě skoro řval. Rozklepala jsem se. V tuhle chvíli mohl dělat cokoliv. Evidentně se neovládal a ani o to moc nestál.

Co mám dělat.....jak se mám bránit...vždyť nemám meč.....ani sílu, abych se bránila holýma rukama

Síla

Za ním se objevil voják.

"Pane,... "oslovil ho "... máme další, míří k hangáru".

Otočil se k němu.

"Pošlete tam další jednotku." Zavrčel na něj. To byla moje chvíle. Soustředila jsem se a veškerou sílu přesměrovala do svých dlaní. Pozvedla jsem je proti jeho hrudníku a když se otočil zpátky na mě, uvolnila jsem ji. Odhodilo ho to. Rozhlédla jsem se. Po pravici bylo zábradlí. Naklonila jsem se přes něj. Do dalšího patra to bylo aspoň 10 metrů. Jiná cesta pryč nebyla. Přehoupla jsem se přes zábradlí právě včas. Jen tak tak mě minuly jeho ruce, připravené mě strhnout na zpět.

"Rey!!!....."

 Dopadla jsem na nohy a ucítila ostrou bolest, která mě srazila na všechny čtyři. Zaúpěla jsem. 

"Pořád se chytáš každé šance!!!!! ...Jako by si nějakou měla..."

Pohlédla jsem nahoru, jen abych viděla, jak zamířil ke schodům. Nečekala jsem. S bolestí jsem se vyškrábala na nohy a rozběhla se. Probíhala jsem úzkýma uličkami. Za jedním rohem jsme se ohlédla. Nikde jsem ho neviděla. Už mi zbývala jen úzká ocelová lávka. Byla jsem skoro na jejím konci, kde jsem se za běhu pro jistotu ještě jednou letmo ohlédla. Nebylo po něm ani stopy. Otočila jsem se zpět a vběhla přímo do jeho náruče.