Světlo a tma (Reylo)

Padající kameny

Ozývali se nepřetržité výbuchy. Střely lítaly že všech stran. Jednotky vojáků postupovali dál úzkou stezkou a snažili se zabránit našemu úniku. Krčila jsem se za hromadou sesuté  vrstvy kamenů a písku. Snažila jsem se odhadnout nejlepší chvíli, kdy bych se mohla posunout dál. Věděla jsem, že už musíme být blízko povrchu. V tom se ozvala další rána a skály okolo mě začali vibrovat. Zem se třásla. Od stropu se začali odlamovat kusy kamenů a padaly dolu na nás.  

"Musíme to risknout, jinak se odtud nedostaneme." Křikla jsem na dva naše, kteří se po dlouhém snažení, kdy střídavě kryli před palbou jeden druhého, dostali až ke mě. 

"Nikdo jiný od nás už tam není." Informoval mě.

Přikývla jsem a vyrazili jsme. Další výbuch nás všechny tři smetl k zemi. Vedle moji hlavy dopadl kámen o velikosti pomeranče. To ale nebylo nic s porovnáním toho, co ještě mohlo přijít. Snažili jsme se vyhýbat padajícím kamenům, které nás bombardovali jako déšť. Stezka se mírně stáčela doprava. Už jsem viděla světlo.

"Už jen kousek. " Vyhrkla jsem a ještě víc se mi ulevilo, když jsem v průlezu zaregistrovala známou osobu. Byl to Poe.

"Tak honem, rychle,.. " pobízel nás, ".. Finn už nastarto....." Zbytek věty mu přerušil mohutný otřes, který spustil ohromnou lavinu, která zasypala jedinou cestu ven,  a teď se řítila přímo na nás.

***

Ležela jsem na zemi. Nemohla jsem se hnout. Jako by mě svírali obrovské kleště. Bolest mi pulsovala do celého těla. Cítila jsem, jak mě u hlavy polévá horko. Táhlo se od spánku a zalévalo mi celou tvář. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale i když se moje hlava pevně dotýkala země, byla jsem jako na kolotoči. Jen velmi matně jsem vnímala zvuky přicházejících kroků. Stisk kleští povolil a já už jen cítila, jak mě někdo zvedá do náruče. Ve vzduchu se mi hlava zatočila ještě víc, a tak jsem se dotyčného instinktivně chytila kolem krku. Poslední, co moje oči viděli, byla jizva táhnoucí se přes krk nahoru k čelisti. Pak jsem omdlela.