Talk to me (DBH FF) ✔

4.

Celou noc jsem chodil v bytě sem a tam a přemýšlel jak je to vůbec možné. Byl jsem přece stvořen jakožto vyšetřovatel chytající devianty, tak bych měl mít přeci přístup k datům všech a všeho.
Napadla mě možnost, že je to typ deviantního androida, který může svůj systém ovládat jak se mu zlíbí a může mi tak zamítnout přístup ke konvertování. Možná.
A nebo má svůj systém poškozený natolik, že není možné se k němu dostat, to by i vysvětlovalo ten šumějící obraz. Přesnou odpověď jsem však neznal.
Sedl jsem si na sedačku a vytáhl svou minci. Zamyšleně jsem jí jednotlivě proplétal mezi prsty a přehazoval si jí z jedné ruky do druhé.

,,Dobré ráno, Connore. Právě jsou 4 hodiny a 27 minut ráno." oznámilo mi rádio jako vždy.

Na to jsem se zamyslel a pak mě napadlo, že půjdu do práce o něco dřív. Možná když to bude nečekané a bez společnosti ostatních pracovníků, získal bych její důvěru a promluvila by.
Schoval jsem si minci do kapsy od  kalhot. Ze skříně jsem si vytáhl čistou košili včetně saka, byly naprosto stejné jako ty předchozí. Uvázal jsem si kolem krku kravatu a upravil si jí dle potřeby.
Zvedl jsem hlavu a viděl svůj odraz  zrcadle. Chvíli jsem na něj tak hleděl a pak se otočil, vyšel ven z koupelny a rovnou odešel z bytu.

,,Connor, model RK800, spolupracuji s poručíkem Andersonem." představil jsem se jako každé ráno na recepci.
,,Vítejte, Connore."

Téměř nikdo tu nebyl. Měl jsem přesně dvě hodiny čistého času.
Prošel jsem kolem kantýny, kde ještě dektiv Reed nebyl, a tak jsem neslyšel žádné narážky a nadávky. Pokračoval jsem k celám. Obyčejně jsou devianti zadrženi v prosklené buňce, ale tohle byl trochu jiný případ, a tak byla v té klasické. Takové se nacházely až v podzemí.

Stáli tam dva hlídači.
,,Co tu pohledáváš?" zeptal se jeden z nich.
,,Jmenuji se Connor, model RK800. Jsem android poslán ze CyberLifu. Spolupracuji s poručíkem Andersonem." představil jsem se.
Prohlédl si mě a poté natáhl ruku se speciálním přístrojem, který mi oskenoval otisk mojí ruky.
,,Přístup povolen."
Uvolnili mi cestu.

Zadal jsem šestimístní kód a kovové dveře se otevřely. Vešel jsem do potemnělé cely, kterou osvěcovalo jen malé tlumené světlo. V rohu jsem zahlédl sedět Taissu. Seděla stejně jako včera ve výslechové místnosti.
Žlutá zářicí barva mi prozradila, že stále není úplně v klidu.
Zavřel jsem za sebou dveře a šel blíž.
Když postřehla mojí přítomnost, trhla sebou.
,,Co..co se děje?"
,,Jen klid, jdu si jen promluvit."
Sedl jsem si naproti ní na zem.
Tak jako včera.
Sledovala mě stále s rozpačitým výrazem ve tváři.
Zvedl jsem ruce a natáhl je před sebe.
,,Nemám žádnou zbraň a ani nic podobného. Oba jsme neozbrojení, nemusíš se ničeho bát." promluvil jsem klidně.
Lehce přikývla. Bylo to na dobré cestě.

,,Řekni mi, co se stalo?"
Svůj pohled zabodla upřeně do země.
,,Já..to nejde..." promluvila po chvíli ticha.
,,Poslyš Taisso, když mi teď řekneš co se stalo, jsme schopni ti pomoci."
,,Nikdo mi už nepomůže."
,,My bychom to dokázali. Řekni mi jen, co se stalo."
,,Mám strach... bojím se.. bojím se.." objala si hrudník a vlivem stresu se pohupovala.
,,Nemusíš ho mít. Nikdo ti neublíží, slibuji. Ale musíš se mnou mluvit, jen tak budeme moci tohle vyřešit." pozměnil jsem svůj hlas na sympatický.
Z tváře se jí vytratil nedůvěřivý výraz.

,,Tak.. pokus se mi teď vysvětlit, co se stalo, že jsi stala deviantní."
,,Já... byla jsem.. pracovala jsem v nemocnici.."
,,Jako doktorka?"
,,Ne. Jako sestra. Měla jsem za úkol pečovat o psychicky choré lidi. Hlídala jsem je.. především v noci, jelikož androidi nemusí spát.
Jednoho dne mi přivedli psychopata..
muže, který abstinoval od užívání drog.." povzdechla si.
,,Pokračuj" věnoval jsem jí plně svou pozornost.
,,A... musela jsem ho hlídat přes noc, kdy měl ty největší záchvaty. Sice byl koženými řemeny připoután k posteli, ale je dokázáno, že jsou lidé v tom největším výbuchu vzteku a bezmoci schopní několikrát větší síly... a on byl takový. On měl najednou obrovskou sílu. Vytrhl řemeny z postele a hbitě se ke mně přihnal..." sevřela křečovitě ruce v pěsti. ,,Křičel mi a nadával, jak mě hrozně nenávidí, protože jsem android. Chytl mě za vlasy a prudce odhodil do skleněné vitríny, která se rozbila a pořezala mi tvář. Vyžadoval po mě návyková léčiva, ale já musela odmítnout. Byla to moje práce, můj úkol..."

Po jejím vyslovení věty: 'Byla to moje práce, můj úkol..'   se mi moje LED dioda zbarvila na vteřinu na žlutou, cítil jsem to. Ale nevěděl jsem proč.

,,A tak jsem neustupovala, ale jeho agresivita vzrostla o to víc a zběsile do mě několikrát udeřil. Následně sebral z podlahy střep, vypíchl mi s ním oko a narušil můj biokomponent. A pak se to stalo. Cosi jsem prolomila... něco jako barikádu. Vytrhla jsem mu střep z ruky a podřízla mu jeho hrdlo. Bránila jsem se... jen bránila." poslední slovo plný zoufalství zašeptala. Hleděla mi do očí a hledala ve mně kousek soucitu.
Docházel mi čas a já musel celu opustit.
,,Musíš mi pomoct!" hbitě mě chytla za předloktí, když jsem se zvedal.
Podíval jsem se na ní.
,,Prosím... já.. já nechci umřít!" z oka jí stékala slza a ruku mi nepouštěla.
,,Musím odejít." odpověděl jsem a vymanil se ze sevření.
Otevřel jsem dveře od cely, ona tam seděla a upřeně se na mě stále dívala. Brečela.
,,Uvidíme se u výslechu." zavřel jsem dveře a vrátil se zpět do vestibulu.

,,Co jsi dělal vzadu?!" vstoupil mi do cesty detektiv Reed.
Neodpověděl jsem a chtěl pokračovat dál.
,,Odpověz!" vykřikl.
Poté mě vzal za límec od saka a přirazil mě silou ke zdi.
,,Tak poslouchej ty plastová sračko, nemysli si, že si tady můžeš dělat co chceš. Jsi jen poskok! Nic jiného!" zařval mi do obličeje a pak mě udeřil pěstí do břicha. Stejně tak, jako tenkrát při prvním setkání.
Svezl jsem se na zem a držel se za místo, kam mě uhodil.
,,Zasranej androide.." odfrkl si a odešel pryč.
Po skončení působení bolestivého podnětu na svém břiše, jsem vstal a utáhl si kravatu. Upravil si ještě límeček a oprášil oblek.
Rozešel jsem se směrem ke stolu, kde už seděl poručík.