Talk to me (DBH FF) ✔

16.

,,Jaký si myslíš, že je spánek?"
Seděli jsme na verandě chaty a čekali do rána, než se poručík probudí.
,,Myslím, že je to něco podobného, jako když tě restartují při opravách... teda s výjimkou, že lidi nemají tovární nastavení a neztrácí tak paměť." pokrčila rameny.
,,Jak by to vypadalo, kdyby existovalo tovární nastavení u lidí... poručík by si nás nepamatoval a pak nás rovnou zastřelil."
,,Ještě, že tomu tak není." smála se.
To bylo vtipné? Jen jsem konstatoval.
,,Ty máš pořád ten neutrální výraz, Connore. Musíš se víc smát." ukazováčky mi přiložila ke kouktům úst a zvedla mi je v úsměv. ,,Takhle je to lepší."
Nechal jsem se.
,,Zkus to sám." pobídla mě.
Napodobil jsem její úsměv a sledoval reakci.
,,To je ono!" zazubila se.
Uměla to lépe než já, to se muselo nechat. Vlastně celkově na tom byla z emocionální stránky líp než já. Je zvláštní, co deviance dokáže.
,,Baví tě, nebo spíš, bavilo tě co jsi dělal?"
,,To nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. A ani jsem v podstatě nemohl."
,,Jasně, myslel jsi jen na dobře odvedenou práci... Věříš v naději?"
,,Nic takového, jako je naděje, Bůh, karma, andělé a démoni, neexistuje. Lidé si tím pomáhají v jejich nejhorších chvílích. Utlačují tím splín a bolest, v podstatě je to jen výmysl pocházející z lidské bezmoci."
,,Ale pomáhá to." uzemnila mě.
,,Pravděpodobně ano."
,,Rozhodně to pomáhá. Dokonce i mně. Já v tohle všechno věřím." mluvila o tom jako o největší prioritě.
,,Značně pochybuji o tom, že patříš mezi androidy."
,,Taky že nepatřím. Jsme lidští víc než si myslíš." upřímně mi hleděla do očí.
Svraštil jsem obočí. ,,Co mi tím chceš říct?"
Jen se usmála.
,,Co jsi zač?" stále jsem se mračil.
,,Pojď se mnou." natáhla ke mně ruku.
,,Kam?" nechápal jsem.
Zatáhla mě.
,,Počkej a co poručík?"
,,Ššš. Moc mluvíš." přiložila mi prst ke rtům.
Její dotek byl jako nějaké kouzlo, odmlčel jsem se.
Znovu se usmála a vedla mě do hloubi lesa.
,,Chci ti ukázat, jak nádherná je příroda." otočila se na mě.
Pak se zastavila. ,,A teď zavři oči a naslouchej."
Naprosté ticho. Občas ho prolomilo šumění stromů a zahoukání sov. Jinak jen ticho a tma. Představil jsem si, že takové by to bylo, kdyby na Zemi nebyli lidé. Nic a nikdo by to ticho nepřerušil. Nestavěly by se budovy, města, stroje. Nevymyslely by se ani androidi. Zkrátka vůbec nic. Všude jen zeleň přírody a její zvířecí obyvatelé.
,,Nádhera, viď?" přerušila moje myšlenky.
Jen jsem přikývl hlavou na souhlas.
,,A teď si představ, že tohle všechno zmizí. Nahradí to technologie. Místo přirozené přírody tu budou jen hologramy... a ono se to opravdu stane."
,,Často polemizuješ o životě?"
,,Často máš takové otázky?" ušklíbla se a otočila se ke mně zády.
Já se na ní přesto stále díval  ,,Neveřím, že se skládáš z částí polypropylenu, kovů a systému."
,,Proč si to myslíš?" neotočila se a stále sledovala měsíc.
,,Protože.. " pozastavil jsem se.
,,Protože?"
,, ...jsi jiná."
,,Takové odpovědi nerozumím." zasmála se rozpačitě.
,,Není jediný android ze systému, který by tolik vnímal a cítil."
,,Ty sis to zjišťoval?" smála se mi.
,,Ano. Stále mám k tomu přístup." po této odpovědi se smát přestala.
Odtrhla pohled od měsíce a věnovala ho zas mě. Přiblížila se ke mně. ,,A proč stále řešíš, kdo vlastně jsem? Se svou prací jsi přeci už skončil."
,,To neznamená, že si nemůžu nadále zjišťovat informace."
,,Tak informace?" svraštila obočí.
,,Ano informace." zahleděl jsem se jí do očí.
Zaujaly mě, nazval bych to dokonce lidskou řečí: líbily se mi. Zdály se mi poněkud... vyjímečné a krásné.
Byla těsně u mě a zaklonila hlavu, aby na mě viděla. Byla malá a nebo já moc vysoký. Nevím. Svou výšku jsem nikdy neřešil.
,,Líbí se mi tvoje oči." usmála se na mě.
Teď si přečetla moje myšlenky?
,,Jsou takové... vlídné a zároveň tak ustarané. Jako by jsi nesl tolik bolesti a přitom ji nedal najevo. Jsi zvláštní, Connore, ale mě se to líbí."
Náhodně jsme se dotkli hřbety rukou, ale ani jeden s ní neuhnul. Stále se na mě usmívala a já jí stále pozoroval. Byl jsem jako poblázněný člověk. Kdyby pohádky skutečně existovaly, tak bych dokonce i věřil, že je Taissa čarodějka. Její pohled do očí mě zbavoval všech mých syntetických "smyslů" a nutil mě cítit určitou empatii.
Tohle se přeci nemůže stát.
Pro tohle jsem ani nebyl stvořen.
Co se to děje?
Teď bych opravdu potřeboval radu poručíka.
Nebo bych možná potřeboval odbornou pomoc psychologa.
Ale ten je přeci zbytečný, když jsem jen stroj, ne?
Ne. Já nejsem stroj.
A ona mi dokázala, že to tak je.
Ona mi pomohla a... líbí se mi.

Sehnul jsem se k ní až do úrovně její hlavy a krátce jí políbil na její rty. Projevy citů jsem si prostudoval. Vím, kdy a proč se člověk směje, brečí, rozčiluje se. Dokonce vím, jak lidé projevují zalíbení. Ale tohle jsem nečekal. My přeci v sobě nemáme endorfin, žádné hormony. Není snad ani možné je synteticky nahradit.
Cítil jsem se šťastný a měl ten hřejivý pocit, co spokojení lidé mají. Mám se asi ještě co učit.

Taissa byla zpočátku hodně překvapená, ale v zápětí natáhla ruce, ovinula je okolo mého krku a polibek mi opětovala. Potom jsme se opřeli o čela, zavřeli oči a mlčeli.
Oba jsme moc dobře věděli, v jakém jsme nebezpečí. Oba jsme věděli, že nás chtějí zničit a dostat i poručíka. Utíkali jsme před problémy, místo abychom jim čelili. Nebude to trvat dlouho a najdou si nás. Proto jí musím chránit a střežit. To je teď mým úkolem.