Talk to me (DBH FF) ✔

3.

Uběhly asi dvě hodiny, než se jí vrátilo vědomí zpátky. Mezitím si poručík  dal v kantýně kávu. Mým úkolem bylo tam zůstat a hlídat.

Deviantce se pohnula ruka a pomalu otevírala oko. Po jejím zjištění, že už vlastně není tam, kde naposled byla a že nemá možnost se příliš hýbat, zpanikařila. Její LED dioda v oblasti pravého spánku zčervenala a v její tváři se objevil vyděšený výraz.
,,Kde to jsem?!" snažila se vymanit z pout a utéct, ale nedařilo se.
,,V klidu, prosím," snažil jsem se o svůj přesvědčující tón hlasu ,,Jmenuji se Connor a právě se nacházíš na Detroitské policejní stanici. Nechceme ti ublížit, jen potřebujeme pár informací." hleděl jsem jí do poničené tváře.
Oční kontakt trochu zapůsobil. Alespoň sebou přestala zběsila hýbat a pokoušet se o útěk.

Do skladu se vrátil poručík.
,,Tak už konečně vzhůru?" podíval se na deviantku. Ta se jen zmateně rozhlížela po místnosti a mlčela.
,,Poručík Hank Anderson, půjdeš teď s námi."
,,Nikam nejdu."
,,Nikdo se neptal. Prostě jdeš."
Chystal se oznámit jednotce ochranky, aby jí odvedli do výslechové místnosti.
,,Zadržte poručíku, možná by bylo lepší, kdyby nás tu bylo méně než více. Deviantní androidka je už teď v rozpacích a větším stresováním tomu nepomůžeme. Možná by nám poté také nemusela nic říct." poslední větu jsem řekl pečlivě potichu, aby to nezaslechla.
,,Fajn." souhlasil nakonec.
Vrátil jsem se k deviantce, odpoutal jí ze židle, avšak jsem jí zase hned nasadil želízka na ruce zpátky. Chytil jsem jí za paži a nekompromisně jí vedl ven ze skladu.

Přede dveřmi stáli další policisté a mezi nimi se vynořil detektiv Reed.
,,Ale, ale. Bakelit si vede příšerku." znechuceně jí pohlédl do tváře a zaměřil se na část, kde jí chybělo oko.
Škubla rukama, a tak jsem svůj stisk ruky zesílil. 
,,Dokonce vzteklá, hmm? Však se neboj, to brzy skončí." zasyčel jí do tváře a odešel do vedlejší místnosti, odkud se sleduje výslech.
Dovedl jsem jí dovnitř.
,,Můžete mi jí předat, už to zvládnu." přišel k nám pověřený policista.
Trochu sebou cukla a zamračila se.
Pustil jsem její paži, ustoupil ke dveřím a postavil se vedle poručíka.
,,Nesahejte na mě!" vzdalovala se od policisty.
,,Klid, jen tě vyslechnu." zvedl ruce v gestu, že jí neublíží a o krok se přiblížil. Jenže za opaskem měl pistoli.
,,Nechte mě být!" vykřikla a utekla do rohu. Sedla si na zem a přitiskla si svá kolena ke hrudi. Zrychleně dýchala. Strach z ní přímo zářil.
Policista nevěděl co má dělat.
,,Zkusím s ní znovu promluvit. Předtím se mi podařilo navázat konverzaci." obrátil jsem se na poručíka.
,,Fajn, zkus to."
Vešel jsem do místnosti a pomalu se přibližoval k vyděšené androidce. Poručík mezitím naznačil policistovi, ať s ním odsud odejde a zavřel za nimi dveře.

,,Neboj, neublížím ti. Máš mé slovo." začal jsem.
Zvedla hlavu, aby se mi podívala do očí. ,,Máš u sebe zbraň?"
,,Nejsem ozbrojený." ukázal jsem jí, že je to pravda.
Opatrně jsem si k ní přisedl na zem. Momentálně jsem nebral v potaz morální zásady výslechu a nenutil jí sedět u stolu, důležité bylo především získat ty informace.
,,Vidíš? Žádné násilí, jen si promluvíme." mluvil jsem klidným hlasem.
,,Jak můžu věřit?" svraštila obočí.
,,Tohle je velmi důležitá věc a pokud budeš spolupracovat, velmi nám pomůžeš. Chceme dát jen věci do pořádku."
Dech se jí zpomalil a LED dioda změnila barvu na žlutou.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Taissa."
,,Řekni mi, co se ti stalo, Taisso?"
Mlčela.
,,Je to pro nás důležitá informace."
Mlčela.
,,Co se stalo?" zkusil jsem znovu.
Mlčela.
,,Odpověz!" zvýšil jsem hlas. Ačkoli jsem se doteď snažil o klidný průběh, vymykalo se mi to z rukou... ale stál jsem si za tím.
Žlutá byla zase červenou.
Nebylo to vůbec jednoduché, jak se zdálo. Nebyl jsem si už tak stoprocentně jistý. Ale nevzdával jsem to.
,,Proč jsi byla v továrně?"
,,J-já...schovávala se. Byla jsem poškozená."
,,Kdo tě zničil?"
,,Oni.."
,,Kdo 'oni' ?"
Neodpověděla.
,,Jak dlouho jsi tam byla?"
,,Nevím..." zašeptala téměř neslyšně.
,,Jak dlouho?"
,,Nevím! Opravdu nevím..." klepal se jí hlas.
Nakonec jsem se pokusil získat informace po svém. Kůže se mi z dlaně vytratila a objevila se ta bílá robotická ruka, kterou ve skutečnosti mám. Dotkl jsem se jejího předloktí a chtěl si tak přečíst data.
Rychle jsem ruku stáhl k sobě a zaraženě se podíval na deviantku.
Obvykle jsem si mohl tímto způsobem přečíst informace o dotyčném androidovi a získat tak data, ale u téhle to bylo úplně jinak.
Nic jiného, kromě šumění jako z televizní obrazovky, jsem neviděl a slyšel křik a pláč. Jakoby mě to bodlo.
Mezitím co jsem se z toho vzpamatovával, využila svoje volné nohy, kopla mě do hrudi a já spadl. Utekla na druhý konec místnosti.
Dovnitř přiběhla policejní ochranka a hrubě jí odtamtud vyvedla. Cestou křičela a bránila se.

,,Hej, jsi v pohodě?" přišel ke mně poručík a pomohl mi vstát.
,,Co to bylo?" zmateně jsem hleděl na místo, kde seděla.
,,Co se stalo? Co jsi viděl?"
,,Právě že nic. Jen jsem slyšel křik a pláč... "
,,Možná byl blbej nápad jí vyslýchat hned po probuzení. Teď jí necháme si oddychnout v cele a zítra to zkusíme znova. A ty se koukej taky vzapamatovat. Jdu domů," odcházel ,,Nevystůj tady důlek prosimtě." ozval se jeho hlas z chodby.

Stál jsem ještě nějakou chvíli venku před stanicí a pokusil se o tom přemýšlet, ale můj systém to nepobíral, nedokázal dát ani dohromady co se to vůbec stalo. Nevěděl jsem ani jak si tohle vysvětlit. Byl jsem hodně zmatený.

Tohle přece ani nemůže být reálné.