Talk to me (DBH FF) ✔

9.

Déšť mi smáčel vlasy a z nich mi jednotlivé kapky stékaly po tvářích. Muselo to vypadat, jakoby to byly moje slzy. Byl jsem naprosto smířen s tím, co bude následovat. Je to prosté: Poručík povolí stisk, spadnu dolů, rozbiji se a můj systém bude nahrán do dalšího náhradního modelu.
Cítil jsem jak povoluje a tím se ta představa naplňovala skutečností. Byla tu i možnost, že se nikam systém nepřenese a já budu zlikvidován. Začal jsem nad tím až moc přemýšlet a vůbec mi to neprospívalo, jelikož jsem se akorát dostal opět do té své rozpačitosti. Svým pádem nedokončím misi a tudíž nesplním úkol.

Poručíkova síla zeslábla a pustil mě. Okamžitě jsem padal dolů neskutečnou rychlostí. Teda myslel jsem si, že jsem padal. Když jsem ale otevřel oči, držel mě za ruku poručík a držením té tíhy hlasitě oddychoval.
Nechápavě jsem na něj pohlédl a dokonce přikývl na to, aby mě pustil dolů. 
,,Ne, Connore.." snažil se mě táhnout nahoru ,,Zachránil jsi mi několikrát život, nemůžu tě nechat umřít."
Umřít?
,,Nezemřu, poručíku, jen budu deaktivován." 
Deaktivován?
,,Drž hubu a polez nahoru..dělej! Neudržím tě už."
,,Poručíku opravdu byste mě měl-"
,,Polez!" zakřičel a ze všech sil zabral.
Taissa mu pomohla, chytla se a společně mě vytáhli nahoru.

Poručík znaveně velmi nahlas vydechoval a pak mi jednu velkou vrazil.
,,Jseš ty vůbec normální?! Mohl jsem tě nechat chcípnout, i kdybych to kolikrát zatraceně rád udělal! Ale neudělal jsem to, protože ti to dlužím a jako svého parťáka tě potřebuju, ty debilní androide! Uvědom si to už sakra!"
Byl velmi naštvaný a neustále se mračil. Vyhodnotil jsem, že bych měl pro teď mlčet, i když jsem už měl v hlavě připravenou odpověď. Lidské nálady a pocity jsou nepředvídatelné a mám v nich stále neskutečný chaos. Ale za tu dobu jsem se u poručíka naučil, že pokud je opravdu velmi rozčilený, měl bych mlčet.
Začal jsem si v tu chvíli uvědomovat, co mi to právě vlastně řekl. ,,a já tě jako svého parťáka potřebuju.."
Nebyl jsem už tak odhodlaný a vyrovnaný jako vždycky. Byl jsem v rozpacích, co se to děje a co mám právě dělat. Já jsem poručíka opravdu zklamal a začalo mi to všechno docházet. On nade mnou nikdy nezanevřel, i když se tak tvářil. Když si odmyslím to, jak mě několikrát chtěl zastřelit, nebo mě jednoduše profackoval, tak mě nikdy nenechal v ničem samotného, a i přes jeho typické nepříliš vlídné poznámky, mě chránil. Stál při mně a postupem času se mnou jednal jako sobě rovným. Nikdy jsem si toho nevšímal, protože jsem byl pohlcen svou prací a povinostmi. Ale teď...
Sevřel jsem oční víčka a jemně zavrtěl hlavou, abych už konečně přestal nad tím tolik přemýšlet. Nechtěl jsem to vůbec řešit, jelikož jsem na to ani neměl právo. Jsem stroj a strojem zůstanu. Nic víc.
A stejně to nepomáhalo.

,,Mám sto chutí tě rozmontovat a  vyhodit!"
Celou tu dobu mi nadával a já ho začal vnímat až teď. Byl rudý vzteky a stále zběsile rozhazoval rukama. Vzhledem k jeho věku by se neměl tolik rozčilovat, jelikož stárnutím lidská srdce slábnou. Mohl by ho postihnout infarkt.
Lidé jsou tak křehcí a tak složití.
,,Měli bychom odjet.." vkročila nám do toho Taissa.
,,A co ty tu vlastně ještě děláš?! Odvezli tě zpátky do CyberLifu, ne?"
,,Vlastně nedovezli.. utekla jsem a schovala se na skládce. Potřebovala jsem náhradní díly."
,,Tam by tě nahradili komplet celou." zabručel nepříjemným tónem hlasu.
,,Deaktivovali by mě... nechci umřít.." zašeptala.
Poručík svraštil čelo a pak udělal takovou grimasu v obličeji, jako náznak soucitu.

Už se zase blížili k nám. Nestihli jsme nastoupit rychle do auta a odjet.
,,Stát!" zakřičel na nás jeden z jednotky.
Poté co zjistili, že je tu s námi poručík, začali se vyptávat na různé otázky.
,,Dobře. A kdo je ten android?" zbraní ukázala na mě.
,,Ten je tu se mnou, spolupracuje. Jsme oba z Detroitské policie."
,,Fajn. Vydejte nám tu deviantku a  necháme vás jít."
Začalo se smlouvat.

Po chvíli mě něco napadlo.
,,Pojedu s vámi, byl jsem pověřen dovést deviantku řediteli CyberLifu."
Poručík se na mě nejprve zaraženě podíval, ale vzápětí pochopil, že mám plán úniku.
,,Ano. Je pravda, že ho tím šéf pověřil." připojil se k přesvědčování.
,,Vysvětluje to i to, proč jsem ji naháněl v ulicích. Utekla nám a musel jsem jí chytit."
Skupina ozbrojených si něco chvíli šeptala a pak se k nám vrátila.
,,Vy dva půjdete s námi." velitel ukázal na mě a na Taissu.

Chytil jsem Taissu za paži a vedl jí u sebe jako rukojmího, poručík si mezitím nastoupil do svého auta.
"Co to děláš?!" škubla sebou a promluvila na mě přes myšlenky.
"Mám plán."

Šel jsem vedle jednotky záměrně u kraje. Byli jsme téměř u auta a ve chvíli, kdy si měli nastoupit, jsem jí pevně stiskl ruku a co nejrychleji se rozeběhl a skočil s ní dolů.
Slyšel jsem křik poručíka a střelbu. Několik kulek mě zasáhlo i do zad. 
Padali jsme neskutečnou rychlostí, ale zdálo se mi to, jakoby to byla věčnost.
Taissa zavřela oči a smířila se dopředu s tím, že ani jeden z nás odtamtud nevyvázne 'živý'.