Talk to me (DBH FF) ✔

15.

,,Tak řekneš mi sakra co je?!"
,,Taissa si namontovala biokomponent se závadou..." vzdychl jsem.
,,Jak jako se závadou?"
,,Předpokládám, že jí zbývalo jen několik minut na záchranu sebe samotné, a tak si rychle sehnala biokomponent na té skládce. Ovšem už byl poničený a teď je v kritickém stavu."
,,A to znamená pro nás co?"
,,Že musíme okamžitě sehnat plně funkční biokomponent nebo se Taissa už nikdy neprobudí."
,,Zatraceně!" sykl poručík.
,,Zbývá jí zhruba 78 minut do úplného vypnutí. " podotkl jsem.
,,No to je skvělý! A kde jako teď máme sehnat zatracenej biocosi? A ještě ke všemu funkční? CyberLife je odsud asi dvě hodiny autem. To nemáme šanci stihnout." chytl se rukama za hlavu.
,,Jedině..." přemýšlel jsem.
,,Co?"
,,Jedině bychom museli obětovat nějakého androida.. nejlépe takového, který ještě není deviantní."
,,Connore, jsme mimo město. To nestíháme."
,,Musíme."
,,Ani tu nemáme žádný auto. Nic."
,,Musíme to stihnout!" zvýšil jsem hlas.
,,Co na mě řveš?! Uklidni se!"
,,Nebudu klidný dokud nebude mít plně funkční biokomponent!" zvedl jsem se od Taissy.
,,Kam jdeš?"
,,Sehnat ho. Čas ubíhá."
,,Počkej, počkej. Ty si myslíš, že je to takhle jednoduchý?" mluvil mi za zády.
Ale já stále pokračoval v cestě, nesměl jsem se ani na minutu zastavit.
,,Connore! Stůj!" křičel v dáli.
Přidal jsem do kroku a pak se rozeběhl pryč.

Nebyl čas na to dohadovat se, kdo půjde kudy a koho chytí. Musel jsem tam poručíka nechat, i když jsem si to později vyčítal. Taissa ale potřebuje pomoc a to rychle, a tak mě nic nezastavilo. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl a zároveň se snažil na sebe nepoutat příliš velkou pozornost. A to bylo to nejtěžší. Patřil jsem do seznamu pohřešovaných a teď jsem musel utéct do města, kde jsou oči a uši všude. Ale Taissa mě potřebovala, nemůžu jí jen tak nechat. Nechci, aby nadobro odešla. Nechci, aby se na mě už nikdy nepodívala a neusmála se. Cítil jsem z ní neskutečnou lidskost a energii. Byla tak silná a sebevědomá, že by mohla sama vést revoluci.
Dostal jsem se až k hlavní silnici a za ní viděl budovy. Město. Počkal jsem až projedou nejbližší auta a bleskově přeběhl přes silnici na druhou stranu.
Běžel jsem dál a schovával se v uličkách mezi domy. Tam jsem vydechl a nabral síly. Čas se krátil a já musel jednat hodně rychle. Procházel jsem uličky a hledal "zdravého" androida. Stále jsem nemohl žádného najít, trvalo to dlouho a já se začínal bát, že to nestihnu. To nemůžu.
Vydal jsem se do ulic a přestal dokonce i myslet na to, že by mě mohli chytit. Rozhodl jsem se riskovat, abych jí zachránil.
Už jsem si myslel, že je to beznadějné. Čas neúprosně běžel a já stále bez biokomponentu, ale pak jsem zaregistroval pohyb. Následoval jsem ho a po chvíli zjistil, že je to androidí dítě. Proboha. CyberLife se rozhodl dál vyrábět děti?
Byl to malý kluk s andělsky modrýma očima. Vypadal tak živě... tak neskutečně lidsky. Zamrkal na mě a neuhýbal pohledem. Nic však neříkal a ani se nepokoušel nikam odejít.
,,Jsi tu sám?" klekl jsem si k němu, abychom se na sebe dívali ze skoro stejné výšky.
,,Ztratil jsem maminku." promluvil smutně.
Dokonce jim přidali emoce.
,,Mohu ti pomoci." usmál jsem se přátelsky.
,,Opravdu?" zajiskřilo se mu v očích.
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mám necelou půlhodinu. Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomil, že jeho adoptivní matku už neuvidí.
Ne. Je to jen vynález. Není to živé.
,,Ano." zalhal jsem a nabídl mu svou ruku.
Nadšeně se jí chytl a následoval mě. Nemohl jsem ho zničit tady, musel jsem s ním až do lesa.
,,Proč šla maminka do lesa?"
,,Možná si myslela, že si chceš jít hrát. A tak tě šla hledat tam. Určitě se setkáme." uklidňoval jsem ho.
,,A kdo jsi?" byl stejně zvědavý jako lidský potomek.
,,Jsem..." pro jistotu jsem se rouhodl mu neříct pravou identitu ,,model ZR400. Pracuji jako právník."
Víc času jsem mu už dát nemohl. Vyndal jsem z kapsy dýku a než se stačil otočit, vrazil jsem mu jí hluboko do oblasti spánku. Skácel se mi do náruče. Rozřízl jsem mu hrudník a opatrně vytáhl biokomponent. Položil jsem ho do místa rozkvetlým modrými květinami. Jeho oči měly podobnou barvu a hleděly do prázdna.
,,Zachránil jsi život jedné androidce. Děkuji... snad mi to odpustíš." zašeptal jsem mu potichu a zavřel mu oční víčka.
Narovnal jsem se v zádech a stiskl v dlani biokomponent. To musím stihnout.

Přiběhl jsem co nejrychleji zpátky k poručíkovi a Taisse.
,,Kde je?" stále jsem byl nervózní.
,,Já nevím.."
,,Co prosím?!"
,,Nevím sakra kde je, Connore! Šel jsem prohledat okolí chaty, jestli tady nejsou další chcípáci. Pak jsem se vrátil a ona nikde."
,,Měl jste jí přece hlídat, poručíku!" zběsile jsem chodil všude možně a hledal stopy.
,,Přestaň na mě laskavě řvát, Connore! Není moje chyba, že jí napadl a že měla ten vadnej biocosi. Není ani moje chyba, že jsi jí vzal s náma a my teď za ní máme mít zodpovědnost. Myslíš si, že se mi líbí, že se tady zdržujem, co?! Myslíš si, že se mi líbí, že musíme opravovat něco co bylo dávno rozbitý?! Proboha! Kdyby nebylo tebe ani jí, nebyl bych teď v tomhle průseru a nepřicházel bych o práci!"
,,Takže jsme pro vás přítěž, poručíku? Tak to je?" hleděl jsem mu do očí.
,,Jo! Teda ne... není. Connore.."
Nemohl jsem teď víc ztrácet čas dohadováním, musel jsem najít Taissu. Beze slova jsem odešel a na chvíli nevnímal, co mi říkal. Vrátil jsem se tam, kde naposled ležela a našel stopy thiria. Analyzace mi potvrdila, že bylo její. Plazila se po zemi pryč, následoval jsem stopy.
Neutekla daleko, byla opřená o strom a svírala si hrudník.
,,Taisso.. mluv se mnou!" klekl jsem si k ní.
Jen pomalu pootevřela oči a zase je zavřela. Dochází čas.
,,Taisso pomohu ti, mám nový biokomponent. Vyměním ti ho." chystal jsem se jí vytáhnout ten rozbitý.
Chytla mi ruku. ,,Ne...n-nech to být.. je.. je p-pozdě.." ze všech sil se mi snažila říct větu v celku, ale byla nadměrně vyčerpaná.
,,Rozkazy už nepřijímám." vrazil jsem jí ruku do hrudi a vyměnil biokomponenty.
Taissa jen sykla bolestí a stále mě držela za ruku. ,,Děkuju.." vydechla.
Přikývl jsem a pomohl jí vstát. Chtěl jsem pokračovat k chatce, ale zastavila mě. ,,Ne, opravdu ti moc děkuju. Zachránil jsi mi život. A nevážím si tě jako robota, ale jako člověka." široce se usmála a pevně mě objala kolem krku.
Trochu jsem se sehnul, protože by jinak nedosáhla, přitiskl jsem jí k sobě a objetí oplatil. Radost, kterou jsem v sobě skrýval když se probudila, jsem teď dal plně najevo. Nechal jsem pocitům volnou ruku. Bylo mi to teď jedno. Hlavně, že neodešla.