Talk to me (DBH FF) ✔

12.

,,Vidíš? Můžeš být kýmkoli chceš.. můžeš dokonce zapadnout mezi lidi."
,,Ne... to prostě nejde." odvrátil jsem zrak od zrcadla a otočil se na ní.
,,Neprotestoval jsi, když ses podíval do zrcadla. Neodporoval jsi, když ti nebyla vidět tvoje dioda."
,,To možná... ale teď protestuji. Nejsem deviant."
Hlasitě si oddychla. ,,S tebou je to těžké, Connore. Máš v hlavě velkého brouka, který ti brání ve svobodném rozhodování."
Myslela Amandu?
Znovu si sedla na okraj vany a propletla si ruce. ,,Měl bys ho vyhnat."

Sotva to dořekla, dostal jsem se zas zpátky k Amandě. 
Ale ona nikde. Neviděl jsem jí.
,,Amando?"
Ticho. Šel jsem opět k můstku, kde se obvykle nachází, ale tam bylo také prázdno. Nakonec jsem zvážil možnost, že by mohla být v altánku. Moje uvažovaní bylo na míru přesné, byla tam. Stála v obranném postoji skřížených rukou na hrudi a mračila se. Věděl jsem, že jsem udělal něco špatně. Udělal jsem k ní několik kroků.
,,Jsi tak neponaučitelný, Connore."
,,Nerozumím." svraštil jsem čelo.
,,Dostal jsi již dvě varování a dvě šance a opět jsi neuspěl. Byl ti přidělen jeden jediný úkol, a to abys zastavil devianci."
,,Ano, jsem si toho vědom a pracuji na tom."
,,Ne. Nepracuješ na tom tak, jak bys měl. Důvěřuješ a snad i pociťuješ kus empatie. To je ale vada."
,,Já ale ni-"
,,Pociťuješ a já to vím! Nepoučuj mě o něčem, v čem mám stoprocentní jistotu. Ve tvém systému se vyskytla chyba... ale klid, to se dá spravit." usmála se jakoby dala šach mat.
,,Nerozumím."
,,Neboj se, vysvětlím."  udělala krok do strany. Za ní se objevil android v bílém. ,,Představuji ti nejnovější model, RK900. Android nejvyšší inteligence. Rychlejší, silnější."
Je to moje kopie, jen s jiným oblečením a barvou očí.
,,Co bude se mnou?"
,,Milý Connore, vzhledem k tomu, že případ deviance je velice vážná problematika a ty jsi měl za úkol to zastavit, přičemž se od tebe nedostává poslední dobou žádných pozitvních výsledků vyšetřování, budeme muset zvolit jinou možnost."
,,Ale pracuji na tom."
,,Je mi líto. Selhal jsi. Můžeš odejít." 
Poslechl jsem a odcházel. Když jsem se otočil, vytratila se jako prach společně s RK900.
,,Amando!"
Nic se nestalo. Stál jsem tam už jen já a nemohl nic udělat. Moc dobře jsem věděl, že nebudu moci jen tak odejít. Deaktivují mě.
Objal jsem si hrudník a tvrdě padl na kolena.

Znovu jsem se ocitl v realitě, ve stejném postoji. Stále jsem si objímal hrudník.
,,Connore? Jsi v pořádku?" lomcovala se mnou Taissa.
Zvedl jsem hlavu do úrovně jejího obličeje. Nevím co jsem v tu chvíli udělal, ale její výraz byl velmi znepokojený až vyděšený.
,,Connore.. co se stalo?" opatrně na mě promluvila.
,,Nemám nejmenší ponětí,..." vydechl jem ,,jsem nahrazen."
,,Co? O čem to mluvíš?"
,,Nahradili mě jiným modelem..."
,,Já to nechápu.. jak nahradili? Kde?"
,,Nahradili mě a to všechno kvůli tobě! Měl jsem tě dávno zničit, byl to můj úkol. A tys to zničila a teď za to zničí oni mě!" vyjekl jsem na ní hrubě.
Co se mi to děje?
,,Prosím.." položila mi opatrně ruku na rameno.
Stáhl jsem jí ze sebe dolů a zvedl se. Udělala to samé.
,,Čeho se bojíš? Máš konečně volnost."
,,Ničeho. Jen jsem selhal. Stroj si tohle nesmí dovolit."
,,Nejsi jen stroj."
,,Jsem stroj a tak to bude. Než mě deaktivují, dokončím svou misi." odvětil jsem bez zabarvení kterékoli empatie či soucitu a vydal se pro zbraň poručíka.
Taisse to nejspíš došlo a rychle mě chytla za ruku. ,,Co děláš? Přestaň!"
Bez odpovědi jsem jí od sebe odtrhl.
Nedala se a znovu mě chytila, tentokrát mnohem pevněji. ,,Přestaň." zašeptala.
Zamračil jsem se a prudce do ní strčil tak, že upadla. Nechala mě vzít poručíkovu pistoli a pak se dala zas na útěk jako předtím. Pochopil jsem proč. Během našeho dohadování se stále dívala, jestli poručík spí, nechtěla ho probudit, a tak se chytře odsud dostala ven a já jí hned následoval. Venku jsem na ní chtěl namířit zbraň a vystřelit, ale vykopla mi jí z ruky a vrazila mi facku. Probudilo to ve mně pud sebezáchovy a začal se s ní prát ať to je nebo není holka. Bylo těžké jí přeprat, a proto taky vyhrála. Srazila mě k zemi a od policajtů okoukala, jak se kříží ruce za zády. To nebylo fér.
,,Nechci ti ublížit. Nech toho." pomalu mě pouštěla.
Rychle jsem se zvedl ze země a chtěl jí na místě zničit. Byl jsem jako stroj, co jen ničí vše, co mu stojí v cestě. Byl jsem snad plný zlosti a vzteku, to by se mi nemělo vůbec dít.
Nebránila se, jen si stoupla naproti mě a pozorovala, co budu dělat. ,,Dobře," promluvila nakonec ,,vyhráls. Udělej co musíš, nebudu se bránit." zvedla ruce v gestu vzdávání se.
Zarazil jsem se, bylo mi to nějaký podezřelý. Agresivita zmizela a ta moje tendence "dokonči svou misi" taky. Ani se nechystala nic udělat, měla ve tváři tak prázdný výraz a jako by jí oči vyhasly. U lidí je to možné, říká se tomu, mám pocit, syndrom vyhoření. Ale u robota? Každá její projevená emoce nebo cokoli spojeného s lidským úkonem mi dělalo potíž. Stále mě snad nutila být zmateným a nevědět si rady, ať už to byl její pláč nebo smích. Ale teď?
,,Vzdala jsem to. Zastřel mě." zavřela pomalu oči a čekala.
Pohotově jsem se natáhl po zbrani a jednoduše vystřelit, jenže jsem nemohl. Nešlo to.
,,Nemůžu." odhodil jsem zbraň daleko od sebe. Ani nevím, jestli jsem to udělal úmyslně, ale cítil jsem se, jako bych prolomil jakousi bariéru. Ta obrovská tíha, co jsem musel tahat najednou spadla a já se cítil volný.