Talk to me (DBH FF) ✔

8.

Po výstřelu se deviantka rozhodla pro útěk a co nejrychleji se chtěla odtamtud dostat. Znovu jsem nabil zbraň, aby byla hned připravená pro výstřel a vydal se za ní. Shodila přede mnou stůl, židle i skříňku, ale to mi vůbec nezabránilo, jelikož mám v systému danou skvělou kondici a navíc pracuji pro policii, takže jsem naučený překonávat kterékoli překážky. Ať už fyzické či psychické.
Byl jsem témeř u ní, a tak jsem natáhl ruku a chytil jí za rukáv, jenže prudce škubla a v dlani jsem držel jen kus látky. Neváhala ani chvíli a proskočila oknem a já hned za ní. Dopadli jsme oba dva na víko kontejneru, které se pod naším prudkým nárazem prolomilo a my do něj spadli. Rychle se sápala ven a když zjistila, že jí držím za nohu, druhou mě silně kopla do tváře a vylezla ven. Musel jsem jednat rychle, aby mi neutekla a tak jsem vystřelil a trefil jí do ruky, což jí na moment zpomalilo a já mohl vylézt. Pevně se držela za poraněné místo a rozeběhla se do temné uličky mezi domy. Vypočítal jsem v hlavě situaci a došel k závěru, že když projdu ulici kolem, doběhnu jí. Pravděpodobnost, že se střetneme ve stejném bodě byla sedmdesátipěti procentní a já to risknul.
Cestu mi osvětlovaly pouliční lampy a byly slyšet jen moje kroky, bylo to tam tak liduprázdné, jakoby se všichni báli v noci vyjít z domů. Došel jsem konečně k místu a v ruce pevně svíral svou zbraň. Přitiskl jsem se zády ke stěně a nenápadně se podíval za roh. Nikdo tam nebyl. Můj výpočet byl špatný.
Svraštil jsem obočí a opatrně vešel do uličky. Dělal jsem tichý krok za krokem a velmi pečlivě sledoval všechno kolem sebe. Nastrahoval jsem uši a soustředil se na veškeré zvuky kolem sebe, ale nikde nikdo. Utekla. Zase.

Nechtěl jsem to ale hned vzdávat, a tak jsem pokračoval dál a procházel všechny uličky mimo kužel světla lamp, abych na sebe nepřivolával příliš velkou pozornost. Zastavil jsem se ve slepé uličce a chtěl se vrátit, ale cestu mi zatarasila skupina androidů, respektive řada červeně zářících diod. Bylo zřejmé, že byli postiženi deviancí.
Natáhl jsem ruku se zbraní a chystal se střílet, jenže mi jí z ruky někdo vytrhl a namířil jí přímo na mně.
,,Nikam." promluvila na mě postava a když si stoupla pod úhel světla, viděl jsem její tvář.
,,Takže to byla past."
,,Musela jsem."
Zamračil jsem se.
,,Poslyš Connore, já už prostě nechci žít ve stínu lidí. Nechci být něco, ale někdo. Všichni mají právo na život. Všichni si jsou rovni, včetně tebe."
Ačkoliv nade mnou právě vítězila, nebyla v klidu. Červená jí na spánku zářila stejně tak, jako ostatním a po tvářích jí stékaly slzy.
,,Jenže mám pořád strach, Connore. Nechceme ubližovat a jednat radikálně, ale tomu většina lidí stále nerozumí. Šla jsem za tebou pro pomoc."
Byl jsem ve velkém ztracení, jelikož se ve mně cosi mísilo dohromady a já si nevěděl rady.
,,Vezmi jí tu zbraň a zastřel jí."
Hučela mi v hlavě Amanda.
Jako na povel jsem hmátl po zbrani, když to deviantka nečekala a nabil jí.
,,Connore... prosím.." dívala se mi do očí, jakoby měla velkou bolest.
,,Connore."
Opět jsem uposlechl a položil prst na spoušť.
,,Teď."
Stále mi smutně hleděla do očí.
,,Tak střílej! Je čas!"
Stála tam bezbraně, jakoby se oddala 'smrti'. Do poslední chvíle bojovala a teď tam jen stála. Nechápal jsem co se to děje. Bojoval jsem uvnitř sebe i se sebou a byl naprosto zmatený. Nechtěl jsem střílet, neměl by jsem mít to svolení k tomu. Nebo měl? Nebyl jsem si jistý.
Křečovitě jsem držel prst dál od spouště, protože bych jinak už dávno vystřelil. Chtěl jsem všechno dobře promyslet, ale nebyl na to čas.
Zavřela oči a stále se ani nepohnula.
Slyšel jsem z dálky dusot bot a hlasitý hukot několika hlasů dohromady.
Na cestě byla FBI s úmyslem všechny tady zlikvidovat. Ostatní devianti se rozutekli, ale Taissu tam nechali.
,,Na co čekáš?"
Ne. Nemohl jsem to udělat, nebylo to fér. Sklopil jsem zbraň k zemi.
,,Connore?" vytřeštila oči.
Měl jsem jí přeci prohnat kulku hlavou, ale neudělal jsem to.
Před očima se mi náhle vybavila tvář poručíka Andersona a já nemohl střelit. Nemohl jsem.
,,Na cestě je FBI." oznámil jsem.
,,Cože?! Musíme utéct! Hned!" chytila mě za ruku a táhla mě rychle pryč, dokud jsem se nerozeběhl. Pak mi ruku pustila a utíkali jsme společně hledat nejbližší úkryt, jenže tu žádný nebyl.
Byli jsme v pasti. Kolem nás se začaly pomalu shromažďovat jednotky a  my věděli, že je tohle poslední chvíle.

Najednou blízko nás prudce zabrzdilo čísi auto. Rozpoznal jsem čí bylo.
,,Connore!" zakřičel na mě poručík.
Rychle jsme se rozeběhli k autu a sotva jsme do něj vlezly, poručík sešlápl plyn a s doprovodem hvízdání pneumatik jsme byli právě na útěku.
Zahájili palbu a do karosérie začalo silně bubnovat několik kulek. Jedna dokonce prostřelila zadní okno, ale jinak jsme bez dalších potíží odtamtud vyvázli.

,,Můžeš mi sakra vysvětlit, co to má znamenat?!"
,,Omlouvám se poručíku, já.." zasekl se mi v půli věty hlas.
,,Do prdele, proč jsi mi nic nedal vědět? Zatraceně! Mohli vás sejmout!"
,,Děkuji za záchranu, poručíku."
,,Hm. A co jste tam vůbec dělali?"

,,Connore, tohle jsi pokazil. Máš poslední šanci, nebo tě deaktivuju."
,,O-omlouvám se, Amando. Napravím to, slibuji."
,,To bys měl."

,,Connore!" probudil mě zvýšený hlas ,,Mluvil jsem na tebe... Co je?"
Vytáhl jsem spod sedačky poručíkův revolver, který mu za jízdy vypadl a nabil ho.
,,Kurva co to děláš!" prudce zabrzdil u útesu.
,,Vylezte ven."
,,Connore..." zvedla ruce v přátelském gestu.
,,Ven!" zakřičel jsem.
Udělali co jsem po nich žádal.
,,Do prdele polož tu zbraň!" rozčileně poručík rozmáchl rukama kolem sebe.
,,Mise splněna." řekl jsem prázdně a vystřelil.
Poručík jí bleskurychle strhl k zemi a kulka jí tak minula. Chtěl jsem si znovu nabít a zopakovat interakci, ale poručík mi silou vyrval z ruky zbraň a hrubě mě chytl za límec saka. Dovedl mě až ke kraji útesu a stačil jen krůček, abych spadl dolů.
,,Co to do hajzlu děláš?! Zešílels?!" syčel mi do obličeje a celou dobu se mnou celý vzteky bez sebe třásl.
,,Koukej se vzchopit, nebo poletíš! Nic mi nebrání v tom tě teď pustit dolů."
,,Ne!" zakřičela Taissa vyděšeně.
,,Sklapni!" ohradil se ,,Tak mi řekni co se ti v tý zasraný hlavě teď děje, že jsi sáhl po zbrani, hm?!"
Jen jsem na něj hleděl.
,,Mluv sakra! Nebo tě tu nechám umřít!"
Spustil se déšť a povrch země mi pod nohama začal klouzat.
Pevně jsem se držel jeho rukou a snažil se držet stabilitu těla. Poručík mě zatlačil o kousek dozadu a jedna noha mi sklouzla dolů, přičemž jsem ztratil rovnováhu a držely mě už jen jeho ruce.
Systém mi ihned vyhodnotil krizový stav a pokud se špatně pohnu, spadnu. Navíc se poručíkova síla v rukách pomalu ale jistě vytrácela.
Bylo pode mnou celé údolí, spousta stromů a já se tam kymácel, celých 600 metrů vysoko.

Připravil jsem se na pád a zavřel oči.