Talk to me (DBH FF) ✔

13.

Když jsem odhodil zbraň od sebe, bylo to jakobych od sebe odhodil i to zlo.
Aspoň jsem se tak ... cítil? Dalo by se to tak říct?
,,Omlouvám se ti."
Viděl jsem jak se jí po vyřknutí této věty objevil na tváři, ačkoli nepatrný, úsměv. ,,Jsem ráda, že jsi to pochopil."
Mlčky jsem tam stál a hleděl do prázdna, nevěděl jsem co říct. Tisíce myšlenek mi zaplňovalo hlavu. Pořád nade mnou vládla ta nejhorší věc - zmatenost. Zpočátku jsem si byl vším tak jistý, měl všechno vypočítané... ale teď?
,,Nevíš si rady, viď?" z tváře jí úsměv nemizel. ,,Cítíš teď něco? Máš nějaké pocity?"
,,Cítím ...zmatek ... klid a volnost..." slova jsem ze sebe pomalu soukal, jakobych se snad bál co to říkám.
Udělala krok vpřed a položila mi zas její ruku na rameno, mělo to celkem uklidňující účinek. ,,To je v pořádku. Nemusíš se za nic stydět nebo se toho snad i bát. Jen je nech, ať se samovolně projevují, tak jsem se s tím poprala já."
Přikývl jsem a neuhýbal pohledem.
,,Něco mi říká, že máš dobré srdce."
,,Biokomponent? Zatím je funkční, tak bych řekl, že je v dobrém stavu."
Začala se smát. Nechápal jsem proč.
,,Ne ta součástka, co máš tady," šťouchla mě prstem do hrudi ,,mluvím o tvé povaze. Říká se tomu buď, že máš dobré srdce nebo ne."
,,Omlouvám se, ale emocím stále nerozumím." pokrčil jsem rameny.
,,Časem je pochopíš. Chce to jen trávit více času s lidmi."
Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a povytáhl obočí. Stále jsem nerozuměl tomu, co říká.
,,S tebou to bude ještě složitý." dala si ruce v pas a zavrtěla hlavou.
Pak jí sklopila k zemi a úsměv se vytratil. ,,Co bude teď? Revoluce nedopadla dobře, z vlády ani z policie jsme nikoho nepřesvědčili a naopak jsou ještě víc agresivnější... Markus by to dotáhl do cíle.."
,,Ty jsi ho znala osobně?"
,,Ano. To on mi pomohl zvládnout tu nekontrolu nad sebou, to on mě zachránil a naučil mě žít. Dokonce jsme byli oba vytvořeni ve stejném roce a měsíci. Mrzí mě, že odešel a nestihla jsem mu poděkovat.." zněla hrozně nešťastně.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že já jsem vlastně byl ten, kdo jí ho vzal. Přesto jsem se nepřestal dál ptát. ,,Cítila jsi k němu něco?"
,,Já? Ne. Patřil North a ona patřila jemu. Mezi nimi byla neuvěřitelná chemie. Cítili to stejně jako lidé, vycítila jsem to z nich aniž by cokoli řekli. Byli propojení. Kdybych měla brát Markuse dle mezilidských vztahů, byl by pro mně jako bratr. Celé Jericho jsem brala jako rodinu.. a teď nemám nic. Jen strach." pohlédla mi do očí.
Její se leskly slzami bolesti. To já je zavinil. Byl jsem monstrum. Byl jsem stroj.
Poté se ke mně přivinula a pevně mě objala. Zabořila svou hlavu do mé hrudi a začala hlasitě vzlykat. Rozhodl jsem se, že bych mohl své chyby trochu odčinit aspoň malým projevem citu. Zvedl jsem ruce a přitiskl jí k sobě ještě víc. Byla tak křehká, tak slabá.
U lidských jedinců jsem vypozoroval, že tohle gesto uklidňuje. Doufal jsem, že to pomůže i Taisse. Přesto všechno jsem stejně měl výčitky a nečisté svědomí. Začal jsem vnímat emoce?
Z objetí mě nechtěla pustit, stále se její ramena třásla a cítil jsem, jak se kapky slz prosakují košilí na můj hrudník. Moment.. jak to můžu cítit?
,,Co to tady je?" ze dveří vyšel ospalý poručík.
Taissa se rychle ode mně odtáhla a dělala jakoby nic.
,,Nehraj to tady na mě. Chtěli jste abych usnul, jenom proto abyste měli společnou chvilku, co? A jaktože ty Connore? Co to má jako znamenat?" zpočátku vypadal velmi naštvaně, ale když mu začaly ucukávat koutky úst, pochopil jsem, že to nemyslí ve zlém.
,,Není to tak, jak to vypadá." ohradila se Taissa.
,,Ale kecy. Nedělej tady to divadlo, úplně jsi zblbla Connora." ukázal na mě.
,,Poručíku Andersone, dovoluji si říct, že se nic-"
Utnul mojí větu v půlce mávnutím ruky. ,,Nemusíš se vymlouvat na nějaký ty tvoje důvody. A sakra nebuď furt tak spisovnej, leze mi to na nervy."
,,Tohle je velký omyl, poručíku." namítal jsem dál.
,,Omyl? Sakra ty kluku jeden! Já jsem rád!" přistoupil ke mně, zmáčknul mě v objetí a poplácal mě po zádech.
Proč tolik objetí?
,,Konečně jsi to pochopil. To ti to trvalo!" smál se.
Analyzoval jsem, že má v krvi ještě určitou hladinu alkoholu.
,,A teď koukejte zapadnout zpátky, než nás někdo uvidí." oba nás chytl za paže a táhl ke dveřím jeho domu.
,,Kolik je proboha hodin?"
,,Přesně 2:15 ráno." odpověděl jsem.
,,No tak to jdu ještě spát. Buďte ticho a nezbořte mi barák, dík." natáhl se na sedačku a po chvíli se ozývalo jen pravidelné oddychování.

Přemýšlel jsem, jestli jí mám připomenout, že jsem to byl vlastně já, kdo zničil Markuse, nebo raději mlčet.
Sedl jsem si na židli v kuchyni a ruce položil na stůl. Taissa si sedla naproti mě. ,,Měli bychom vymyslet nějakou alternativu, jak se odtud dostat."
,,Nebo b-" křečovitě jsem se chytl za spánek.
,,Co je ti?"
Nevnímal jsem jí, strašně mě bolela oblast spánku. Spadl jsem ze židle a stále se držel za hlavu. Netušil jsem proč mě to tak strašně bolí. Před očima se mi míjel obraz RK900 a slyšel jsem jen Amandin smích.
Cítil jsem jen doteky rukou, ale vůbec jsem neviděl kdo to je a ani neslyšel jeho hlas. Jen ten smích a RK900. Pak mě něco silně udeřilo do hlavy a tam jsem ztratil pojem o čase a i své "vědomí".