Talk to me (DBH FF) ✔

6.

,,Dneska jsi svoje už splnil, můžeš odejít."
,,Nepotřebujete ještě něco, poručíku?"
,,Ne. Můžeš jít."
Stál jsem vedle něho a všiml si, že upřeně hleděl na fotografii na jeho stole. Cole.
,,Je mi líto vaší ztráty, poručíku."
,,Jak mi vůbec můžeš říct něco takovýho? Kéž bys tuhle frázi neměl naprogramovanou."
,,To není naprogramované, ale upřímné." narovnal jsem se.
,,Ani hovno!" vstal ze židle a ukazováček mi zabořil do hrudi. ,,Od tebe neberu už nic upřímnýho. Měl jsi šanci, ale posral jsi jí jak si jen mohl! Je pravda, že jsem androidy a technologii nikdy nevítal, a tebe kord ne, protože jsi otravnej. A to, že musím pracovat s robotem byla pro mě otřesná změna... ale chvíli potom jsem si myslel že..." zarazil se.
,,Že jsem snad člověk, poručíku?" doplnil jsem ho otázkou.
,,To nejsi, Connore," ustoupil ode mně a oblékl si svou koženou bundu ,,Jsi jen stroj." poté semkl rty a bez dalšího slova odešel.
,,Ty jsi fakt kus debila." smál se mi detektiv Reed u vchodových dveří.
A já tam zas jen stál a nic nedělal.

Stroj.

V bytě bylo zase to typické ticho a prázdno. Odložil jsem na stolek klíče a použité oblečení automaticky vyměnil za nové. Nebral jsem si zatím sako a neuvázal si kravatu. Zvedl jsem hlavu a znovu se viděl v zrcadle. Jsi jen stroj.
Byl jsem jaksi ztracen ve svých myšlenkách. Usoudil jsem, že je to možná následek dnešního rozhovoru s poručíkem.
Posadil jsem se na sedačku a zapnul televizi. Sice tam nebylo nic zajímavého, ale to ticho mi bylo poněkud... nepříjemné. Moje LED dioda se mi rozblikala a změnila barvu ve žlutou. Přivolala si mě Amanda. Neboli můj software, který nade mnou měl kontrolu a veškeré informace o mě podávala CyberLifu.

Ocitl jsem se v její zahradě, která byla velmi opečovávaná a v perfektním stavu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal jí. Stála u jednoho ze stromů a čekala, až k ní přijdu.
,,Connore," otočila se čelem ke mně, když zaregistrovala mojí přítomnost. ,,V posledních dnech jsem zaznamenala cosi neobvyklého v tvém programu."
,,Nejsem si jistý, o čem to mluvíte."
,,Vyšetřovaní a výslech té deviantní androidky. Doufám, že jsi získal veškeré informace?"
,,Ano. Mám je všechny."
,,Mám pocit, že ti něco uteklo, Connore. Zapracuj na tom, nezbývá moc času."
,,Rozumím."
,,Vypadáš poněkud... zamyšleně."
,,Nepohodl jsem se s poručíkem Andersonem. Respektive se mu něco na mě nelíbilo."
Amanda se zamračila. ,,Evidentně se u tebe snaží vyhledat empatii. Vím, jak postupně začal reagovat na devianty, když bojovali za ta svá práva. Buď ve střehu, Connore."

Vrátil jsem se zpět na sedačku. V televizi skončilo vysílání a na obrazovce zářily barevné pruhy. Natáhl jsem se pro ovladač a stiskl červené tlačítko pro její vypnutí.
Když jsem se opřel zpátky o opěradlo, ucítil jsem studený kus kovu na spánku. Došlo mi, že je to hlaveň pistole.
,,Ani hnout." promluvil na mě ženský povědomý hlas.
Seděl jsem a nic neudělal. Mohl bych jí tu zbraň vytrhnout z ruky, ale hrozilo riziko výstřelu, který by akorát vyvolalo pozornost ostatních.
,,Fajn. A teď pomalu vstaň a pojď sem."
Pomalu jsem se zvedl, obešel sedačku a došel přímo k ní. Byla to ona, byla to Taissa. Ovšem byla opravená a umazaná od thiria. Prázdný důlek v obličeji jí vyplnilo zpátky oko, které se ale lišilo svou barvou od toho druhého. Jedno zelené, druhé tmavě hnědé. Připomněla mi na chvíli toho vůdčího devianta, jménem Markus, kterého jsem zastřelil. Měl taky heterochromii.
Mířila na mě stále tou pistolí a odhodlaně mi hleděla do tváře.
,,Nemám v úmyslu tě zničit. Jen chci jednat."
Naklonil jsem hlavu na stranu.
Přistoupila blíž a pistoli sklonila směrem k zemi.
Pochopil jsem, že jí v CyberLifu ani neresetovali, jelikož měla stále ty deviantské pudy.
,,Nech mě ti konečně vysvětlit, že jsi jedním z nás."
,,Já nejsem deviant." odporoval jsem.
,,Zatím nejsi. Podívej se kolem sebe a řekni mi, líbí se ti, že kolem všichni našeho druhu umírají?"
,,Nevnímám vůči tomu empatii. Je to v podstatě jejich chyba, že se rozhodli pro devianci. Kdyby to neudělali, nestalo by se jim nic. Jsme jen roboti. Jsme umělá chodící inteligence. Jsme vytvoření, a tak je pochopitelné, že budeme vykonávat činnosti, které se nám nainstalovaly do programu. Jak si může stroj vůbec myslet, že snad 'žije' ?"
,,A nemyslíš, že je to vůči nám nefér? Jen tak si nás vyrobí, abychom jim posluhovali. A když se něco porouchá, tak nás vyhodí a v tom horším případě zničí. Když už nás vyrobili tak, že vypadáme jako lidská rasa, proč nám tedy nedali možnost 'žít' si podle sebe? Mohli předem tušit, že když vyrobí něco takového, co bude mít vlastní paměť a vlastní myšlení, tak může nastat i vzpoura."
,,Jenže nečekali že se androidi rozhodnou pro lidský život."
,,Ale proč je to problém? Co jsme lidem udělali?!"
,,Začali jste revoluci, která je naštvala."
,,Jen proto, že bojujeme za svá práva?! Chceme jen žít, jsme živí.. a ty taky Connore. Jsi jedním z nás a já to v-"
,,Nejsem deviant!" přerušil jsem jí rozčileně ,,Jsme JENOM stroje!" zakřičel jsem.
Obě LED diody se rozzářily červeně a vyměňovali jsme si nenávistné pohledy.
Zamračila se ještě víc, hrubě mě chytla za předloktí a chtě nechtě se mi dostala do paměti.