"Proč tam musím?" zeptala jsem se mámy, když jsme jeli do Akademie. "Proč nemůžu zůstat na normální střední, bydlet s vámi?"
"Ello," povzdychla si máma. "ty víš, že tě s tátou milujeme. A Akademie je pro tebe to nejlepší, co ti teď můžeme dát. Ty víš, co jsme za rodinu.. víš, že máme hodně nepřátel.. Akademie je bezpečné místo. A domů budeš jezdit každý víkend a každé prázdniny." věděla jsem, že to co říká má něco do sebe. Byli lidé, kteří naší rodinu chtěli mrtvou.
"Ale uniformy?" zvedla jsem jedno obočí. "Myslela jsem, že to už dávno není."
"Sluší ti," mrkl na mě táta přes zrcátko. "možná až moc. Ello co jsme si říkali o klucích?"
"Mám se od nich držet dál," uchechtla jsem se. "neboj pamatuji si to. Co když si tam ale nenajdu žádné kamarády? Jdu do druháku.. všichni se tam už znají."
"Kdo by se nechtěl přátelit s úžasnou šestnáctiletou dívkou," odpověděla mi máma. "jsi chytrá, nádherná, zábavná.. nikdy jsi o kamarády neměla nouzi." Měli pravdu. Doma jsem měla spoustu přátel. Ale co když to na akademii bude jiné? "Navíc se určitě budeš kamarádit se svou spolubydlící."
"Dobře," přikývla. "nemůže to být zas tak hrozné, ne?"
Dojeli jsme před akademii a já se na ní podívala. Byla to velká, stará, ale nádherná budova. Bylo už dávno po vyučování, takže studenti se buď poflakovali venku nebo byli uvnitř ve svých pokojích. "Prvně musíme do ředitelny podepsat nějaké papíry." řekl táta a vystoupil. Máma ho napodobila a mě nezbývalo než je následovat. Zatím jsme nechali moje věci v kufru auta a vydali se ke škole. Všimla jsem si jak se po mě začínali dívat studenti a zatahala lem sukně trochu níž.
"Pokud se ti kluci na Ellu nepřestanou koukat tak je asi zastřelím." zavrčel táta. Máma se potichu zasmála a propletla si s ním prsty. Líbilo se mi sledovat jak jsou po těch rocích spolu pořád tak šťastní a zamilovaní.
Došli jsme k ředitelně a táta zaklepal. "Dále." ozvalo se. Vešli jsme do místnosti a já spatřila pane Burneyho. Bylo mu něco přes šedesát a na sobě měl jeden z drahých obleků. Tu značku jsem poznala, protože jí nosí děda. "Pan a paní Hallovi?" zeptal se.
"Ano," přikývl táta a podal si s ním rukou. Potom si potřásl s mámou. "velmi nás těší." usmál se táta. "Tohle je naše dcera Ella."
"Ach jistě," usmál se pan Burney. "četl jsem tvoje studijní výsledky stále dokola. Jsi velmi chytré děvče, Ello."
"Děkuji." slušně jsem se usmála a pan Burney se obrátil na máma s tátou.
"Stačí podepsat pár papírů a Ella se může jít ubytovat." Táta přikývl a máma se postavila vedle mě. Sledovali jsme jak táta podepisuje papíry. "Doufám, že se ti tady bude líbit." pan Burney mi podal ruku a potom nám dal pokyny, kde najít pokoje.
"Zajdu pro věci." táta políbil mámu na tvář a vydal se k autu. My s mámou jsme se vydali k mému pokoji. Otevřela jsem dveře a zjistila, že pokoj je prázdný.
"Tvoje spolubydlící je asi někde venku," řekla máma. "ale je to tady hezké.. stačí si to trochu vyzdobit a budeš se tady cítit jako doma."
"Nebude to jako doma," zamumlala jsem. "mami?"
"Ano zlato?" otočila se ke mě.
"Je všechno v pořádku? To že mě najednou posíláte sem se mi moc nezdá.. Děje se něco? Jde po nás někdo?"
"Vždycky po nás někdo půjde, Ello," povzdychla si smutně máma a posadila se na moji postel. Poplácala vedle sebe a já se posadila. "Ale my to vždycky zvládneme, rozumíš? S tvým tátou jsme toho zažili už hodně a nikdy bychom nedopustili, aby se ti něco stalo. A věřím, že to tady budeš milovat. Dědeček říkal, že je to ta nejlepší škola- a na víkendy budeš bývat doma. Pojď sem." máma mě pevně objala a políbila do vlasů. "Všichni tě máme rádi. Na to nikdy nezapomeň."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
