Probudila jsem se v nějaké místnosti a zjistila jsem, že jsem svázaná. Bolela mě hlava, ale ignorovala jsem to. Snažila jsem se dostat z provazů, ale byli moc silně utažené. "Nemusíš se snažit, Ello," dveře místnosti se otevřeli a dovnitř vešel nějaký muž. "nemusíš se bát. Pustíme tě až si promluvíme s tvými rodiči."
"To se nestane!" zakroutila jsem hlavou. "Nejsou tak hloupý aby-"
"Ello?" mámin hlas zněl vystrašeně. Muž se na mě usmál a postavil se za dveře, takže když máma s tátou vešli neviděli ho. "Ello!" máma ke mě doběhla a začala mě rozvazovat. "Jsi v pořádku?"
"Mami-"
"Jsem rád, že jste dorazili," dveře se zavřeli a muž se pořád usmíval. Táta k němu udělal výhružný krok, ale muž na obranu zvedl ruce. "Násilí není zapotřebí. Můj šéf jen chce, abych vám předal vzkaz."
"Kdo je tvůj šéf?" zeptal se táta a stoupl si před nás, aby nás chránil svým tělem.
"Ach to vám nemůžu říct," zakroutil hlavou. "ale chce abych vám řekl, že teď to všechno začne a vaše dcera by na sebe měla dávat pozor."
"Jestli se jí někdo dotkne-" táta k němu udělal krok, ale muž couvl.
"Mě nic neříkejte," zasmál se. "já jí ublížit nechci. Ale můj šéf ano- a když něco chce tak potom jde. Takové menší varování. A teď když mě omluvíte, zase půjdu. Dávej na sebe pozor Ello." mrkl na mě a vyšel z místnosti. Táta za ním chtěl vyrazit, ale máma mu položila ruku na rameno.
"Nemůžeme ho nechat odejít."
"Sám to řekl- on není ten problém," řekla máma a otočila se ke mě. "opravdu ti nic neudělal?"
"Ne.. jsem v pořádku." zašeptala jsem. Máma mě objala okolo ramen.
"Jaydene musíme jít." promluvila máma a táta si vjel rukou do vlasů. "Jaydene- vyřešíme to. Vždycky jsme to vyřešily, ale musíme Ellu dostat do bezpečí."
"Dobře," odpověděl a otočil se k nám čelem. "jedeme pryč."
"Vím, že jsem ti slíbila, že se můžeš vrátit až po víkendu-" začala máma, ale já jí skočila do řeči.
"Jsem tady víc v bezpečí," zašeptala jsem. "já vím.. Měla bych jít na pokoj.. jsou tři hodiny ráno." máma přikývla a pevně mě objala.
"S tvým tátou to vyřešíme." zašeptala mi do ucha.
"Já vím, že ano." zamumlala jsem. Máma mě pustila a přistoupil ke mě táta, který mě stejně jako máma pevně objal a políbil do vlasů.
"Nikdo ti neublíží." řekl a já přikývla. Potom jsem se vydala k pokojům. U vchodu jsem se otočila a podívala se na jejich odjíždějící auto. Vyběhla jsem schody do mého pokoje a vytáhla z kapsy klíče. Potichu jsem odemkla a vešla dovnitř. Nechtěla jsem vzbudit Maddie, ale to se mi nepovedlo. Maddie se posadila a rozsvítila lampičku vedle postele.
"Ello? Co tady děláš?" vyhrkla a spěchala ke mě, aby mě objala. A tak jsem jí všechno řekla. Mezitím co jsem mluvila, byla Maddie ticho a poslouchala mě. "Panebože." vydechla, když jsem skončila. "A jsi v pořádku?"
"Jsem." přikývla jsem. "Ale poprvé za celou dobu mám strach, Maddie.. celou dobu jsem věděla, že po nás někdo jde. Ale vědět to jistě.. Je toho na mě najednou nějak moc."
"Byl tady Will.. prý ti zkoušel i volat, ale nebrala si mu to. Řekla jsem mu, ať ti dá pokoj, ale myslím, že to jen tak nevzdá."
"Já vím," přikývla jsem. "psal to.. prý mi to vysvětlí a udělá cokoliv, aby to napravil."
"Měli bychom si lehnout.. Musíš být unavená." měla pravdu. Uvědomila jsem si to až teď, ale věděla jsem, že jakmile lehnu do postele usnu. Rychle jsem se převlékla do postele a lehla si. Maddie zhasla a já zavřela oči. Ale jakmile jsem to udělala, spatřila jsem před sebou Willův obličej, který vystřídal obličej toho muže, který mě unesl.
Můj život se změnil.
A bylo na mě abych se rozhodla, co se stane dál.
Konec první knihy. Rozhodla jsem se nakonec udělat character ask tak se můžete ptát :)
