V pondělí ráno jsem měla přednášku z psychologie. Seděla jsem v zadní lavici a kreslila si něco do sešitu, když do třídy přišel ředitel. "Slečno Hillová můžete jít prosím se mnou?" zeptal se. Všechny pohledy se stočily na mě. Jen jsem přikývla a sbalila si věci. Vyšla jsem za ním na chodbu a on mě odvedl do své pracovny. "Posaďte se." ukázal na židli naproti němu. Posadila jsem se a baťoh položila k mým nohám.
"Děje se něco, pane řediteli?" zeptala jsem se opatrně.
"Vaši rodiče měli autonehodu."
"Cože?" vyhrkla jsem vyděšeni.
"Nebojte se, jsou v pořádku," uklidnil mě rychle. "mají jen drobná zranění. Váš děda mi, ale volal a chtěl abych vám to řekl. Nemohl se vám dovolat."
"Zapomněla jsem si mobil na pokoji," vysvětlila jsem. "takže jsou v pořádku?"
"Ano," přikývl. "váš děda mi řekl, že jsou v nemocnici jen na kontrole, ale hned večer je pustí. Pro dnešek už se, ale nemusíte účastnit vyučování pokud nechcete."
"Děkuji." zašeptala jsem a zvedla se. Vzala jsem si tašku. Opustila jsem ředitelnu a vydala se ven se školy. Přešla jsem areál ke kolejím a zamířila do svého pokoje. Věděla jsem, že Maddie bude na pokoji až za tři hodiny.
"Panebože," vyhrkla jsem, když jsem spatřila Willa, který ležel u Maddie v posteli. "co tady děláš?"
"Maddie mi dala klíče," vysvětlil. "máme potom jít do kavárny. Ona ti to neřekla?" zkusila jsem zavzpomínat a přikývla.
"O něčem se zmiňovala," zamumlala jsem. "měli jsme končit spolu, jít sem a potom do kavárny."
"Tak jak to, že jsi tady tak brzo?" zeptal se překvapeně. Povzdychla jsem si a posadila se na svou postel.
"Máma s tátou měli autonehodu," zašeptala jsem. "jsem v pořádku- ale ředitel mi dovolil, že se už nemusím zúčastnit zbytku vyučování." Will se postavil a přešel ke mě. Posadil se po mém boku a opatrně mě vzal za ruku. Překvapeně jsem se na něho podívala.
"Jsi v pořádku?" nadzvedl jedno obočí. "Můžeš mi říct, jestli se něco děje, Ello."
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "jen jsem o ně měla strach.. ale pokud můj děda řekl ředitelovi, že jsou v pořádku tak jim věřím. Za chvíli jim zkusím zavolat." někdo zaklepal na dveře a já se zvedla. Willova ruka vyklouzla z té mé a já zatoužila potom, aby mě za ní znovu vzal. Otevřela jsem a dívala se do prázdné chodby. Můj pohled spadl na podlahu a všimla jsem si krabičky zabalené ve zlatém papíru. Opatrně jsem ji vzala do ruky a rozhlédla jsem se po chodbě, ale byla prázdná. Zalezla jsem zpátky do pokoje a zavřela.
"Co to je?" zeptal se Will. Jen jsem pokrčila rameny a položila krabičku na stůl. Pomalu jsem z krabičky oddělala papír a otevřela ji.
"Panebože-" rychle jsem se otočila, protože se mi zvedl žaludek. Narazila jsem do Willovi hrudi, který mě ihned objal.
"Do prdele-" zamumlal a krabičku odsunul co nejdál. "Hej koukni se na mě, Ello," položil ruce na můj obličej a donutil se mě na něho podívat. "půjdu to ihned vyhodit, rozumíš? A hned se vrátím." zmohla jsem se jen na přikývnutí. Will popadl krabičku a odešel z pokoje. Až teď jsem si všimla papírku, který z ní vypadl. S třesoucíma rukama jsem ho vzala do ruky.
"Zatím to je srdce prasete. Ale koho bude příště?" přečetla jsem nahlas. Rychle jsem papírek schovala, protože jsem nechtěla aby ho Will viděl. Will se vrátil a znovu přešel ke mě.
"Kdo by ti něco takového posílal?" zeptal se nechápavě. "Myslíš, že to byl někdo ze školy?"
"Nevím." zalhala jsem. "Budu si muset zavolat.."
"Dobře," přikývl. "chceš abych tady s tebou zůstal? Stejně čekám na tu Mads, ale můžu jí zavolat, že na ní počkám přímo před školou."
"Chtěla bych být chvíli sama.." zašeptala jsem. Will se mi to nesnažil rozmluvit a s Maddiinimi klíči odešel. Hned jsem z kapsy vytáhla mobil a napsala hromadnou zprávu dvěma mužům, kterým jsem věřila.
