End (M&M)

17

Martinus

Kevin se chtěl Nicka asi na něco zeptat, tak ten vstal a odešle. "Brácha připadá to jen mě, nebo je Nickovi blbě" řekl. Já se jen smutně usmál. Nick se po chvilce vrátil a usmíval se. Věděl jsme že to je úsměv plný bolesti.

"Kevine můžeš na chvilku?" zeptal jsme se. On se na mě koukl a pomalu přikývl. Tak jsem se zvedl a šel s ním do jiné místnosti.

"No?" zeptal se. "Hele ty jsi mluvil s Nickem. O čem? Já vím že mu je zle ale nevím co mu mám říct" řekl jsme zklamaně.  On si povzdechl.  "Znám Nicka od mala, je jako můj bratr. Všiml jsem si že mu je zle, tak jsem mu řekl ať jde domů. On mi řekl že se o tebe musí postarat. On když si něco řekne tak to udělá, i kdyby ho to mělo ohrozit. Když mu bylo asi třináct tak si řekl že zhubne, byl hubený ale ve škole říkali opak. Tak celý týden nejedl, nakonec byl v nemocnici. Taky kvůli tomu musí brát léky. Nevím na co ale je to důležité. On si je nevzal, proto je takový bílý " řekl mi a já se zasekl. Rychle jsme běžel zpátky za Nickem.

Když jsme tam přiběhl tak jsem nemohl dýchat. Nick ležel na zemi a Marcus s ním klepal." Zavolej záchranku" křičel Kevin. To bylo poslední co jsem slyšel než jsem omdlel.

...........

"Martinusi, Martinusi" někdo se mnou cloumal. Já pomalu otevřel oči a rozhlédl se. Byl jsme u Marcuse v posteli. Potom jsem si vzpomněl. Léky, Nick.

"Kde je Nick? Musím za ním? Co mu je? Proč mi nic neříkáte" řval jsem na ně. "Nick, on to nepřežil. Měl záchvat" řekl Kevin a já zase upadl do tmy.

..........

"Tinusi vzbuď se, brácha. Nemůžeš nás tady nechat. Nemůžeš tu nechat Nicka" řekl asi Marcus a já se rychle posadil. Slzy tekly proudem a Marcus se usmíval. Proč se usmíval když je Nick pryč?

"Proč se usmíváš? Tobě je jedno že Nick je mrtvy, ty jsi ho neměl rád. Tobě byl jedno" řval jsem. Marcus na mě divně koukal. "Brácha, Nickovi nic není. Je na pokoji. Dali mu léky a je v pohodě" řekl a pohladil mě po koleni.

"Nelži! Říkal jsi že je mrtvý! Že to nepřežil. Jak můžu vědět že nelžeš! Já ho chci vidět! Chci vědět že je pořád mezi námi! " řekl jsem a pořád brečel.

On rychle vstal a odešel. Já to věděl! Lhal mi. Proč mi lhal? Brečel jsem tak dlouho až jsem usnul.

........

"Martinusi budíček " řekl mi někdo. Ten hlas znám, Nick. Otevřel jsem oči. Vážně to byl on. "Kdyby tohle nebyl sen, byl bych nejšťastnější na zemi" řekl jsem..

"Tinusi to není sen. Nevím co se ti zdálo ale není to pravda. Hele jsem tady" řekl a já se rozbrečel. Hned jsme ho objal. On žije! Můj Nick.

"Ale ale, viděl jsem tě na zemi. Kevin říkal Marcusovi ať zavolá záchranku." řekl jsem. "Jo tohle, no jaksi jsem si zapomněl vzít léky. Nic nového " řekl, pohladil mě po hlavě a usmál se. "Takže jsi v pořádku?" zeptal jsme se se strachem.

"Jsem v pořádku, jen ty léky teď musím brát každý den a ne jen po dvou dnech" řekl. "Proč jsi mi to neřekl?" zeptal jsem se smutně. "Nechtěl jsme aby sis dělal starosti" řekl mi.

"Hele já budu muset na pokoj, zase přijdu. Ale nevím kdy, tohle zařídil Marcus. Tak ahoj, neboj uvidíme se. Přece jen máme času dost" mrkl na mě a odešel. Já se usmál a lehl si