Katherine Pierce

Katherinin útěk 2.

Klaus opět odešel a se mnou v místnosti zůstala jedna čarodějka. Naštěstí už mi řetízek na slunce fungoval, tak jak měl. ,,Já se, tak nudim." Zavzdychala jsem a přitom seděla na nízké otáčící se židličce a otočila se dokola. ,,Tak si vraž kůl do srdce a bude ti líp." ,,Hahaha. Moc vtipné čarodějko." Zastavila jsem se s židličkou a falešně se na tu otravnou čarodějku, co mě má "hlídat", usmála. Najednou mi v hlavě bleskl nápad. Nápad na útěk. Když to nejmíň čekala, upíří rychlostí jsem k ní běžela a zlomila jí vaz, ale než jsem jí ho zlomila, řekla nějaké kouzlo a její bezvládné tělo spadlo na zem. ,,Promiň čarodějko, ale byla jsi dost otravná a já musím pryč. Měj se." Jen tak jsem ji tam nechala ležet a šla ven. Vůbec jsem nevěděla jaké kouzlo to bylo. Než jsem úplně za sebou zavřela, ještě jsem tam nakoukla. ,,Jo a pozdravuj Klause." Ušklíbla jsem se a zavřela dveře. S dobrým pocitem jsem se rozešla do ulic a hledala nějakého človíčka. Hned přede mnou se ovjevil mladý kluk a já jsem k němu chtěla běžet svou upíří rychlostí, ale místo toho jsem běžela normálně lidským během. Ehm...to jako vážně?! Ta čarodějnice mi vzala upíra?! Doufám, že ne. Ten člověk se otočil a já radši přešla do kroku. Do svého pomalého a svůdného kroku. ,,Dobrý den. Hledáte někoho?" Nee vůbec. Jen nějaký ten živej pytel krve. S úsměvem jsem k němu došla. ,,Vlastně ano. Hledám tebe." Podívala jsem se mu do očí a přišla k němu blíž. ,,Teď nebudeš křičet.". K mému překvapení to fungovalo. Takže ta nána mi stlumila upíří rychlost. A kvůli ní teď budu běhat jako obyčejný hloupý člověk! Rychle jsem se do něj zakousla a on ani nepíp. Tak jak jsem mu řekla. Vypila jsem ho až do poslední kapky a tělo zahodila v lese. Zvířata se už o něj snad postarají. Najednou kolem jelo auto a světla mířila přesně na mě. Čekala jsem kdo v něm sedí. Auto zastavilo přímo u mě a vystoupila mladá žena. ,,Vy jste Elena Gilbertová?" ,,Ano. Co potřebujete?" Hrála jsem si na Elenu. Opět. ,,No tak pak vás mohu nechat jít." S úsměvem jsem přikývla a najednou mi těsně u hlavy proletěla kulka. Podívala jsem se odkud to bylo a k nám šel nějaký muž a v ruce držel zbraň. Musela jsem rychle něco udělat. Opět vystřelil a já před sebe dala tu ženu. Kulka jí proletěla hlavou a ona spadla na zem. Rychle jsem se rozeběhla do lesa a naštěstí jsem měla i svůj upíří zrak. Byla už velká tma a měsíc dorůstal. Kličkovala jsem mezi stromy a slyšela, jak za mnou někdo běží. Tím lidským během mu asi moc neuteču. ,,Zastavte! Nemáte žádnou šanci!" Ani jsem se neotočila a dál běžela. ,,Slečno! Pan Klaus nebude rád!" Tak ať. Nedostane mě. Byl to jen obyčejný člověk jako ta žena, které Klaus určitě ovládl. Najednou jsem za sebou neslyšela žádné kroky. Zpomalila jsem a otočila se za sebe. Nebyl tam. Že by se chudák malej ztratil? Nad tím jsem se musela usmát.
Zastavila jsem se u stromu a chytla se ho. Pořádně jsem se vydýchala a pak uslyšela křupnutí větvičky. Rychle jsem se za tím otočila, ale nic tam nebylo. Asi změnil směr ten chlap. Opět jsem se rozeběhla a přitom sledovala co se děje kolem mě. Za mnou opět praskla větvička a já se za ní otočila. Určitě to šlo po mně! Neměla bych se bát, jsem přece Katherine Piercová. Upírka, co je na světě už přes 500 let. Ale kdyby jste najednou neměli svou upíří rychlost, na kterou jste zvyklí, asi by jste byli na tom podobně jako já. Zase se něco ozvalo a já dostala trochu strach. Co když to je Klaus nebo jeho hybridi? Pomalu jsem se otočila a přede mnou stála něčí postava.