SCORBUS a prokleté dítě

9. KAPITOLA

Následující den šel Scorpius na snídani sám, Albus na něj nepočkal. Ve Velké síni na Scorpiuse od stolu mávala Rose, přišel k ní, aby se domluvili na dalším postupu při vaření lektvaru. Měli se sejít za týden v opuštěné učebně. Scorpius si pak šel sednout vedle Albuse, nandal si na talíř smažená vajíčka a slaninu a s plnou pusou líčil Albusovi svůj objev: „Za týden budeme mít všechny ingredience, s Rose jsme domluvení na přípravě lektvaru, pomůžeš nám viď?"

„Vypadá to, že si vystačíte i beze mě, nebudu vám křenit," odbyl ho Albus a nasupeně odešel od stolu.

Scorpius vůbec nerozuměl tomu, proč je na něj Albus naštvaný a proč se mu celý následující týden vyhýbal.

Nakonec to dopadlo tak, že lektvar živých snů namíchal Scorpius s Rose sám.

Když se téměř o půlnoci vrátil s lahvičkou do chlapecké ložnice, Albus už byl ve své posteli, ale nespal, vypadalo to, že na Scorpiuse čeká.

„Raději zůstanu vzhůru, kdyby se něco majestátně pokazilo. Merlin ví, jestli jste to vůbec umíchali správně nebo jestli nebude mít lektvar nechtěné vedlejší účinky," zcela věcně pronesl Albus.

Scorpius vděčně přikývl, vypil lektvar a téměř okamžitě se propadl do hlubokého spánku.

Sen začal jako obvykle, Scorpius šel potemnělou chodbou směrem ke své koleji. Tentokrát ale neměl pocit nezúčastněného pozorovatele, plně si uvědomoval každý svůj krok. V půlce chodby se otočil a zamířil ke kabinetu profesorky Rowleové. Pokud měl někde najít odpověď, byl si jistý, že to bude právě tam. To ona byla jedinou spojnicí mezi skutečností a snem.

Zaklepal na dveře kabinetu a čekal na vyzvání, pak vstoupil dovnitř, pozdravil profesorku a posadil se do křesla před jejím stolem.

Důkladně si kabinet prohlédl, na zdi visely zelené prapory s obrázkem irského fénixe Augurona.

„Co vás ke mně přivádí pane Malfoy," zeptala se profesorka Rowleová.

„Ehm...chtěl jsem se zeptat na něco k hodině...Obrany proti černé magii," vařil Scorpius z vody.

„Myslíte předmět Umění černé magie? Obrana proti černé magii byla zrušena v loňském roce, to přece víte, není vám něco?" starala se profesorka.

„Ne, promiňte, musel jsem se přeříct. Myslel jsem...Umění černé magie," vykoktal ze sebe Scorpius. „Mám nějaké dotazy k poslední hodině..."

„To mě zaráží. Zrovna vy jste si vedl skvěle při užití kletby Cruciatus na té mudlovské šmejdce," uznale pokyvovala hlavou profesorka Rowleová.

Scorpiusovi se náhle udělalo nevolno ze sebe samého.

„Máte velké nadání pane Malfoy. Jako student pátého ročníku byste měl začít uvažovat o své profesní budoucnosti. Domnívám se, že byste byl cennou posilou v potírání mudlovským šmejdům a krvezrádcům v lize Auguronů."

Scorpiusovi se zatmělo před očima, nechápal, jak může profesorka takové ohavnosti pronášet s úsměvem na rtech. Několikrát pevně přimknul víčka a zase oči otevřel ve snaze se z noční můry probrat. Když otevřel oči potřetí, hleděl na nebesa své postele. Tělo mu pokrýval ledový pot a Albus ho starostlivě pozoroval z okraje postele.

„Jsi v pohodě?" zeptal se s obavou Albus.

Scorpius mu vylíčil, co mu ve snu řekla profesorka Rowleová.

„Stejně si myslím, že to byl jen sen Scorpiusi. Profesorka Rowleová je fajn, není možné, aby se z ní během jediného roka stalo monstrum. A dvojnásob to platí o tobě. Vím jistě, že bys nikdy nikomu neublížil, jsi hodný člověk, Scorpiusi."

Scorpius si ale nebyl tak jistý. Znal temnou historii svého otce, věděl, že lidé se mohou změnit k lepšímu a logika mu diktovala, že to jistě funguje i naopak. A co když by byla pomluva, že je Voldemortův syn, pravdivá? V žilách mu možná koluje krev plná černé magie, která jen čeká na příležitost se projevit.

„Musíme se nepozorovaně dostat do kabinetu profesorky Rowleové!" prohlásil Scorpius odhodlaně.