Taxíkář mě odvezl domů. No domů, do mého druhého domova, ale mám pocit, že už to nebude takové jako dřív. Přece jen se říká, že New York mění lidi. Došla jsem s kufrem ke dveřím a zazvonila na zvonek se jménem Maret. Ano to ještě nevíte. Mé celé jméno je Elisabeth Michele Maret. Je to francouzské jméno. Takže ta výslovnost je trošku zapeklitá. Nevím proč mám francouzské jméno a ani nevím po kom jsem pokřtěná na Michelle. Jo to je osud za to, když nevíte, kdo je váš otec.
Stála jsem před domem asi 10 minut než se ze zvonku ozval matčin hlas.
,,Kdo je? '' řekla tázavě a v pozadí šel slyšet smích a jiný hlas.
,,Tady El, zapoměla jsi, že mám dneska dojet? '' řekla jsem překvapeně a trošku podrážděně.
,,To už je dneska. Hned ti otevřu zlato, počkej chvilku. 5. patro ;) '' řekla a po chvilce se rozezněl takový tne bzučák na znak, že máte otevřít dveře.
ONA VÁŽNE ZAPOMĚLA?! Naštvaně jsem s nimi za sebou práskla.Výtah tu nebyl, takže až do 5. patra jsem musela tahat svůj těžký kufr. Docela jsem litovala stěhováků a pochopila proč jsou vždycky tak nevrlý.
Když jsem se konečně nějak doškrábala do 5. patra ke dveřím se jmenovkou Maret tak jsem znovu zazvonila. Po delší době přišla máma. Rozcuchaná a zabalená v županu. Za ní se objevil nějaký chlap oblečený do obleku. Košili neměl celou zastrčenou a kravatu mel nakřivo. Rozcuchané tmavě hnědé vlasy a hnědé oči jako hořká čokoláda.
,,Ahoj El! '' vyjekla až přehnaně máma a objala mě.
,,Ahoj'' věnovala jsme jí malý úsměv a pak můj zrak opět zaloudil na toho neznámého muže.
,,Peter.'' podal mi ruku a pokřiveně se usmál.
,,Elisabeth'' nevím proč, ale prostě jsme chtěla říct své celé jméno. Vždycky jsem všem říkala pouze zkratku, jen učitelé věděli mé jméno. Docela se mi zalíbilo jak jsem přemýšlela nad tím, že je francouzské. Jen aby jste věděli ve škole jsem měla angličtinu, portugalštinu a francouzštinu. Ano vím je divné, že zrovna portugalštinu a ne španělštinu, ale vždycky jsem se chtěla podívat do Brazílie a tam se mluví portugalsky, takže právě proto.
Nemohla jsem si nevšimnout, že máma při vyslovení mého jména s francouzským přízvukem změnila úsměv na spíše naštvaný výraz. Co má proti Franicii?! Ani mi francouzštinu ve škole nechtěla povolit.
,,Peter je můj kolega z práce. Takže taky herec. Hrajeme spolu v tom novém filmu manželé...'' přerušila jsem její vážně ''zajímavý'' rozhovor mezi dveřmi.
,, V tom filmu, ve kterém mám hrát vaši dceru předpokládám?'' zasmála jsem se a potom pokračovala aniž bych mámě umožnila odpovědět. ,,Mami jestli mě teď omluvíte jsem unavená rada bych si odpočinula.'' řekla jsem nejslušněji co to umím.
,,Já už stejně musím. Ahoj Elisabeth rád jsem tě poznal. Ahoj Helen'' vlepil mámě polibek na tvář a zmizel za dveřmi. Radši jsme se k tomu nechtěla vyjadřovat. Je mi jasné co se tu mezi tím chlápkem a mámou odehrálo.
,,Takže kde mám pokoj? '' zeptala jsem se mámi, abych náhodou nešla jinam.
,,Odkdy říkáš celé své jméno?'' zeptala se mě máma aniž by mi odpověděla, kde je můj pokoj.
,,Líbí se mi. A btw celé mé jméno je Elisabeth Michelle Maret.'' viděla jsem jak máma není ve své kůži když vyslovuji celé to jméno. Vlastně moje máma jako umělecké jméno má Helen Walker. Ano není to Maret, ale Walker. Ale na úřadě má zapsáno Maret, takže všude jinde kromě filmů musí být její pravé příjmení.
,,Dozadu chodbou uplně poslední dveře vlevo.'' řekla a odešla asi do koupelny se upravit předpokládám. Prvně jsem stála co tím mysllea a po chvilce jsem si vzpoměla, že mi řekla směr do mého pokoje. Trošku delší vedení to víte.
Zavřela jsem vchodové dveře a šla naonec chodby a do leva. Mé dveře byly dřevěné a černé. Líbilo se mi to. Když jsem je otevřela, uviděla jsem bledě modré zdi. Vypadalo to jako nebe. Černý nábytek se sem skvěle hodil. Velká postel, stůl na psaní a veci do školy, po tom stůl na notebook, 2 komody se třemi šuplíky, knihovna a noční stolek. Vše v černé barvě. Na nočním stolku byla modrá lampička, o něco tmavší než stěna a odpadkový koš byl v té stejné barvě jako lampička. Židle byla taktéž černá. Řekli by jste si, že je tu až moc černé, ale ani ne ta modrá to pěkně doplňovala. Měla jsem tu i modrou orchidej. Bože jak já zbožňuji orchideje!
Nikde jsem tu ale neviděla skříň. Porozhlédla jsem se po pokoji a viděla jsem naproti postele dvoje černé dveře. Když jsem otevřela jedny oslnilo mě bílé světlo. Když jsem se rozkoukala uviděla jsem obrovskou šatnu. Jestli jste viděli někdo Sex ve městě a tu novou šatnu jak udělal Božský pro Carrie tu s těmi prosklenými skříněmi. Tak přesně takhle vypadala moje šatna. I ten koberec tam byl, akorát v modré barvě. Potom jsem odešla do druhých dveří a tam mě opět oslnila bílá záře. Tentokrát koupelny. Byla velká a prostorná. Byl zde záchod, umyvadlo, vana a sprchový kout. Kobereček u vany měl modrou barvu a taktéž tu byla modrá orchidej. Bylo to pěkné.
Svlékla jsem se a šla ozkoušet sprchový kout. Když jsem se vysprchovala přešla jsem zabalená v modrém ručníku do mého pokoje. Oblékla jsem si černé kalhotky a tričko na spaní. Popravdě to bylo černé Danovo tričko. Šla jsem zatáhnou černé závěsy. Ano venku bylo ještě světlo, ale já byla úplně vyřízená. Lehla jsem si do černé postele s modrým povlečením a zhasla velké světlo. Vypínač byl hned u postele. Skvěle řešeno. Uviděla jsem že na celém stropě jsou svítící hvězdičky. Bylo to uděláno takovou tou fosforečnou barvou. Ve dne nejde na stropě vidět a kdyby ano stejně se nahoru moc nikdo nedívá, a večer svítí jako obloha. Bylo to překrásné. Měla jsem pocit, že usínám pod hvězdami. Netrvalo ani moc dlouho a já usnula.
