Celý den jsem vůbec nevnímala vyučující, ale přemýšlela nad tím, co se stalo na té párty. Jak jsem se mohla chovat tak strašně? V psychologii jsem vůbec nekomunikovala s učitelem, i když jsem měla spoustu myšlenek a to jsou vyučující placeni za to, že se o ty moje myšlenky vůbec zajímají. Jsou jediní, kteří o ně jeví zájem, i když mlčíte.
Na obědě se to zlepšilo, protože jsem se docela těšila na tělocvik. Hráli jsme basket. Sice nejsem tak vysoká, ale šlo mi to docela dobře. Byla jsem v týmu s Danem a myslím, že jsme se docela skamarádili. Po škole jsme šli spolu ven a do knihkupectví si popovídat o knihách. Konečně jsem našla člověka, který miluje knihy tak jako já. A to ho musím už zítra opustit. Tenhle svět není spravedlivý.
Rebeca šla po škole s Martinem ven. Když jsme se obě sešli u ní doma, začala mi vykládat, jak ji vzal na romantickou projížďku po řece a připravil piknik, kde jí řekl, že ji miluje. Byla z toho strašně šťastná.
Došlo mi, že i když odejdu do New Yorku, nikomu chybět nebudu. Ostatní budou žít své životy dál. Vyučující budou rádi, že nemusí poslouchat mé hloupé názory, Rebeca bude s Martinem, Dan si se svým kamarádem Tomim a zbytek mé pěvecké party si vystačí sami i beze mě.
Začala jsem se cítit prázdně. Co vlastně mám? Kamarádku, která mě úspěšně nahradí klukem. Mamku, která se tu ukáže 4x za rok a ještě mě vytrhne z mého každodenního života. Jane, která se po odchodu ani jednou neozvala. Partu lidí, kteří se beze mě odejdou. Jediného člověka, kterého mám, jsem já. Zní to sobecky, ale mám pravdu. Jsme jediný člověk, který mě neopustí a vždy bude stát při mně.
Když mi Rebeca vše dovyprávěla do nejpodrobnějších detailů, tak jsme si udělali palačinky a pustili další film. Povídali jsme si, jedli a sledovali film asi do 3 hodiny a pak šli spát.
