Další 2 týdny nebyly nijak zvláštní. Mamka se vracela pozdě večer a škola je prostě škola. S nikým jsem se ještě nezačala bavit. Upřímně? Ani nechci. Máme ve třídě samý ty rozmazlený fracky, co si myslí, že jsou bůhvíco.
Dneska je konkurz na tu roli máminy dceři ve filmu. Moc se mi tam nechce, ale tak co už, stejně nemám co dělat. Třeba nás to sblíží, když budu natáčet s ní. Budeme spolu trávit více času.
Oblíkla jsem si černou sukni do pasu a bílé tričko "I woke up like this", k tomu černé podkolenky a černé vyšší boty. Vzala jsem si černou koženou bundu a do tašky si naházela jen ty nejdůležitější věci (mobil, peněženku, klíče) a vyrazila na adresu kde se konkurz měl konat. Pořád mi nešlo do hlavy, proč musí být konkurz? Nehrála by snad nejlíp její dceru její vlastní dcera? Ne, že bych si nějak věřila, ale přece jen je tam to pravé rodinné pouto. I když jsme se vídali jen párkrát do roka.
Asi po 20ti minutách bloudění po New Yorku jsem se rozhodla chytit si taxíka. Řidiči nadiktovala danou adresu a koukala z okna. Pořád nechápu, jak můžou taxikáři znát všechny ulice a vědět kde jsou.
Když mě dovezl na místo zaplatila jsem mu a poděkovala. Nervózně jsem vystoupila a vešla do domu, kde se měl konat konkurz. Adresa byla správná. Všude kolem pobíhali lidé se sluchátky, namalované holky, některé až příliš. Jediní, kdo byli v klidu, byli kameramani a režisér se scénáristou. Před nimi byla scéna, velký obývací pokoj spojený s kuchyní a s velkými schody, které mají vést do dalšího poschodí. V kuchyni stála moje matka a dělala, že vaří. Postupně se na scéně střídaly různé holky staré, tak nějak, jako já. Všechny vedly s mojí matkou stejný rozhovor.
Dostala jsem číslo 114. Odmítla jsem jakoukoliv úpravu sebe a pokračovala ve sledování ostatních výstupů. Šlo na řadu číslo 98. Zastavil se mi dech. Holka, která právě přišla na scénu, jsem neviděla 5 let. Stála tam...
