Forever Together❤️(INCEST)[Marcus & Martinus]

Kapitola 62💦

zavřel jsem oči a on se mi začal prohrabovat ve vlasech...uklidňovalo mě to a já přestal vnímat...
Probralo mě strážníkovo vykřiknutí
S:"Máme tu zraněného!!!"otevřel jsem oči a uviděl strážníka klečicího u mě...
M:"Jem v pohodě"zamumlal jsem v polospanku...
S:"Však krvácíš"
M:"Jem v pořádku"snažil jsem se usmát ale když mi ten toaleťák začal sundavat tak jsem sikl...
S:"Půjdeš za doktorkou"
M:"Tak jo"strážník mi pomohl na nohy a odvedl mě k lékařce
L:"Už zas ty??"
M:"No jo"ona se jen usmala a posadila na to sedadlo
S:"Našel jsem ho na zachodech...má něco s rukou"
L:"Kouknu na to"sundala mi toaleťák a štěkla na mě"sakra co jsi dělal ?!Měl jsi hned přijít!"
M:"Usl jsem"
L:"Kdo ti to udělal"vzala mou ruku a začala to desinfikovat...pálilo to
M:"To je jedno"
L:"okamžitě to řekni"
M:"Já nechci problémy"
S:"Nebudeš mít"
M:"Jakto?"
S:"jako když deš dnes domů"
M:"Cože?"
S:"Jdeš dom...schválili to...jsi nevinej"
M:"Panebože to není možné"okamžitě jsem objal jednou rukou lékařku a usmal se...
L:"Očistím ti to a můžeš jít"usmala se na mě a já přikyvl...

...

U vchodu jsem dostal svoje věci a pustili mě ven...byl to úžasný pocit být zase volný...rozhodl jsem se že se projdu domu i když mám dům až na druhé straně města...
Když jsem asi po hodině a půl došel domů tak jsem si odemkl a vlezl dovnitř...bylo to tady tak tiché...tak prázdné....chybělo tomu něco...chyběl tomu Tinus...došel jsem do obývaku kde jsem se svalil na celkem zaprášený gauč...na to že tady nikdo nebyl jen měsíc tak je tu strašnej bordel...a jen tak přiblble zíral do zdi...do naši zdi...četl jsem si to stále dokola a chtělo se mi brečet...a proč vlastně ne...rozbrečel jsem se a vzpomínal jsem na ten den když to Martinus podepisoval...
M:"Slíbil jsi že tu se mnou budeš!!!A kde si teď"zařval jsem na celý dům a padl na kolena"Kde!!"
T:"Macu..."ozval se hlas za mnou a já zabořil hlavu do dlaní...
M:"kam furt mizíš...jsi jen výplod mojí fantazie...nejsi skutečný!!!"zařval jsem na něj a znovu se nahlas rozbrečel"za to já jsem skutečný blázen"on si ke mě přisedl a pevně mě objal"Za všechno můžu já"
T:"To není pravda...Macu..."vzal mou hlavu do rukou a dlouze mě políbil...bylo to tak opravdové...bylo to neskutečné
M:"Strašně jsi mi chyběl...už neodcházej prosím"
T:"Budu se snažit"zašeptal mi do ucha a v tu ránu se ozval zvonek...dveře se otevřeli a Martinus zase nikde...znovu jsem začal brečet...
A:"Copak je Macu proč pláčeš?"zeptala se vystrašená máma mezi dveřmi...Emma za mnou doběhla a silně objala...
Em:"Macu to bude dobrý...neboj se teď už je všechno v pořádku"