Forever Together❤️(INCEST)[Marcus & Martinus]

Kapitola 67💦

A:"A ještě utrácíš peníze...ještě mi řekni že fetuješ...to pak není divu že máš halucinace...Tentokrát se zachovám jako Erik kdysi...ty Marcusi Gunnarsene patříš do polepšovny...patříš na psichijatrii"
M:"Cože?"
A:"Seženu ti psichiatra...ten tě z toho dostane"
M:"Nejsem blázen"
A:"Už ti z toho šiblo...už v té věznici říkali že se chováš divně..."
M:"Ale"
A:"Žádné ale...Půjdeš se léčit"

***

A:"Bude se ti tam líbit...ten doktor je moc milej"usmala se na mě máma ve zpětném zrcátku
M:"No to víš že jo...určitě mě zbaví Tinuse...Tomu tak věřím"
A:"Bude to fajn...poznáš nové lidi..."
M:"No hrozně fajn"protočil jsem očima a dal si do uší sluchátka...čeká nás dlouhá cesta do Osla tak snad aspoň usnu...zas jsem celou noc nespal...
Vylezl jsem po žebříku nahoru hned za Tinusem...proč on má sakra tak dobrý zadek?Musel jsem se nad svou poznámkou pousmát...dovedl jsem ho ke stolu kde jsme si dali mojí jakštaš provedenou večeři...ale Tinusovi to chutnalo...všude kolem nás byli okvětní lístky růži...Šlo vidět že se to Tinimu líbí...aspoň že trhání těch růží holíma rukama za něco stálo...když jsme dojedli tak jsem ho chytl za ruku a odvedl ke střešnímu oknu které jsem následně otevřel a vylezl s Tinim v zapřahu na střechu...jako Malý jsme sem chodívali...vždy když jsme chtěli být jen spolu...jako teď...sedl jsem si a Tinus vedle mě...Tinus se usmíval od ucha k uchu a koukal na ten nádherný západ slunce...vytáhl jsem z kapsi rudou krabičku a otevřel ji...byl v ní rubýnový prsten...rubýn protože Martinus miluje červenou a já vlastně taky...a taky je to barva lásky...lehce jsem mu zaklepal na rameno a on se otočil na mě...okamžitě co uviděl krabičku tak mu začali stékat po tvářích slzy...Chtěl jsem něco říct ale on se zvedl a šel pomalu zpět k oknu...dřív než jsem stihl něco říci tak se ozvala obří rána protože Martinus uklouzl a sletěl dolů...doběhl jsem k okraji střechy a uviděl ho nabodnutého na našem špičatém plotu...
Em:"Marcusi...Marcusi....Vstávej...je to jen sen...Neplač"uslyšel jsem Emmu a otevřel oči...cítil jsem slzy které mi tekli po tvářích...
M:"Byl to jen sen"
E:"Byl...a hlavně už jsme tady"usmala se na mě a objala mě"Hodně štěstí"
M:"Děkuju"vylezl jsem z auta a vzal si kufr...máma mě chytla za ruku a dovedla do budovy...došli jsme k informacím a máma nás nahlásila
A:"Vedu Marcuse Gunnarsena"usmala se na sestru a sestra na nás
S:"Tak tě chlapče poprosím o mobil a ostatní elektroniku"pouze jsem si povzdechl a podal ji to..ona si to převzala a podívala se na monitor"Tak tvůj doktor už čeká v místnosti 305...tudíž páté patro"
A:"Dobře tak pojď Marcusi"
M:"Však jdu"protočil jsem očima a šel za mámou...
Došli jsme do určeného parta
A:"Zlato tady to je"ukázala máma na dveře a zaklepala...zevnitř se ozvalo tiché dále a my vkročili dovnitř...

Ahoj
Tady nová kapitola
Omlouvám se za chyby a snad se líbila