Forever Together❤️(INCEST)[Marcus & Martinus]

Kapitola 9💫

Pohled Marcuse
Okamžitě se po hale ozvaly výkřiky fanynek a vlastně i ty moje. Okamžitě jsem seběhl ze stage a rychle se vydal až pod stage, kde jsem ho uviděl. Ležel tam a byl mimo. Nejspíš se při pádu bouchl do hlavy, protože byl v bezvědomí. Okamžitě jsem ho chytl do náruče a začal ho plácat po tvářích.
M:"Martinusi!" Během momentu jsem začal brečet. "Tati!!! Zavolejte záchranku!" Nezačal jsem jen brečet. Spíš jsem dostal hysterický záchvat.
Během chvilky přiběhlo několik dalších lidí a jeden z nich zrovna dotelefonoval. Oznámil, že už jsou na cestě a otec doběhl během chvilky. Nejdříve se koukal na mě s Tinim, a pak na tu propadlou stage.
M:"Rozežeňte fanoušky." Zařval jsem na tátu a on se vydal s ostatními zpět nahoru se o to postarat.

...

Už čekáme skoro dvě hodiny a já jsem totálně vystreslej a psichycky to nedávám. Dokonce mi už došly slzy, takže ze mě vychází jenom vzlyky. No a táta mě utěšuje.
Zrovna jsem ležel tátovi hlavou na stehně, když v tom přišel doktor.
Doktor(D):"Pan Gunnarsen?" Optal se a táta okamžitě zareagoval. No a já rovněž.
Tá:"Ano. To jsem já."
D:"Mám pro vás dobrou, ale i špatnou zprávu." Odpověděl doktor úplně klidně.
M:"Mluvte."vykřikl jsem hned.
D:" Dobrá zpráva je, že Martinusův stav je stabilizován a ta špatná, že je v kómatu, a nevíme kdy se probudí. Martinus se totiž při pádu uhodil do hlavy, a ten dopad tomu také moc neprospěl."
M:"Bože" Začal jsem znovu pociťovat pocit bezmoci.
D:"Leží na pokoji s číslem 305. Jděte se tam klidně podívat, pokud na to máte sílu." Bez zaváhaní jsem se rozběhl přes celou nemocnici na pooperační. Když jsem konečně otevřel dveře, tak jsem ho uviděl nehybného v posteli, připojeného k nejrůznějším přístrojům. Po chvilce jsem si sedl na židli k němu a chytl ho za ruku.
"Proč mi tohle děláš." Zašeptal jsem a políbil jsem ho lehce na čelo a zmačkl mu ruku.