,,Jamie, vstávej nebo příjdeme pozdě!‘‘ zavolala na mě z chodby Victorie. Má nejlepší kamarádka. Bez ní bych tu už dávno nebyla. Obě nás spojovaly naše životní pro i proti. Victorii od svých 6-ti let vychovávala její prababička – Paní Cattani ,protože její matka tehdy zemřela na rakovinu krve a otce nikdy nepotkala. Každý od té doby Vicky litoval a snažil se jí ve všem vyjít vstříc ,ale to Vicky vždy nenáviděla. Byla samostatná a věděla že se nemůže jen tak na někoho spolehnout. Dokonce ani na rodinu. Tím myslím jejího staršího bratra – Thomase ,který ji v mnoha věcech podrazil. Když byl na dně Vicky mu půjčila své peníze ,které zdědila po své prababičce poté co zemřela. Nejednalo se jen o pár tisíc. Thomas přísahal ,že jí to nikdy nezapomene a že jí to postupně vrátí. Místo toho proti Vicky poštval všechny své i její známé a nikdy jí nevrátil ani korunu. Vicky se náhle ocitla v té nejtěžší situaci. Bylo jí čerstvých 18 a neměla žádný domov. Když chtěla už se vším skončit potkala mě. Znali jsme se už od školky ,ale když mě bylo 8 otec se rozhodl zahodit svůj život ve Stratfordu a přestěhovat se do L.A. Tehdy jsem měla na výběr jestli chci zůstat u své tety – Cindy nebo se odstěhovat s otcem a zahodit celý svůj milovaný život ve Stratfordu. Byla jsem malá a blbá. Zvolila jsem si tu druhou volbu. Tehdy jsem měla otce velmi ráda, byla jsem na něm závislá poté co nás má matka opustila. Nikdo mě tehdy nebyl schopný říct proč. Ani teta a to jsme si byly velmi blízké. Pak (asi ve svých 16-ti letech) jsem u otce v pracovně nalezla jeho starou SIM-kartu a samozřejmě jsem si jí tajně vypůjčila. Vložila jsem si jí do svého mobilu a najela do zpráv. Bylo jich nespočetné množství a já je všechny postupně otevírala a četla. Dozvěděla jsem se ,že matka je mrtvá. Otec jí krátce před naši odjezdem zabil. Proč? To jsem se už nedozvěděla. Otec mě přistihl jak sedím na jeho křesle v pracovně a brečím nad obilním telefonem. Nikdy neměl žádné city a vyškubl mě mobil z ruky. Hned mu došlo co se děje. Prásknul s mobilem silně o zem až se rozletěl na pár skleněných kousků. Tehdy jsem poprvé ucítila strach. Řekl mě ,že nemám právo se mu hrabat ve věcech a ,že jsem akorát zasraná kurva. Od té doby jsem se postavila na vlastní nohy a odcestovala zpátky do Stratfordu a tetou. Když jsem jí řekla co se stalo ,tak mě jen objala a se slzami v očích řekla: Tvá matka byla úžasná žena ,jen si vybrala špatného muže se ,kterého neznala. Tehdy jsem to nechápala ,ale nechtěla jsem vědět více. Stačilo mě to co jsem věděla doposud. Nechtěla jsem cítil ještě více bolesti než doteď. O 3 roky později, na mé 19-té narozeniny má teta umřela. Neměla nikoho kromě mě a po její smrti jsem se dozvěděla ,že mě odkázala její dům ,ve kterém jsem s ní žila. Mrzelo mě ,že jsem jí nikdy nestačila poděkovat za to ,co pro mě všechno udělala a teď i za to ,že mě zachránila před problémy ,které bych evidentně sama nezvládla a to – dospět. Den po jejím pohřbu jsem se šla projít ke staré budově ,která byla plná odpadků a použitých injekčních stříkaček. Byla to stará školka do ,které jsem tehdy chodila s Vicky. Vicky. Co s ní asi teď je? Žije pořád ve Stratfordu? Kladla jsem si otázky ,které mě pronásledovaly už hodně dlouhou dobu. Najednou jsem slyšela jak se zevnitř ozývají hlasité nadávky. Něco mě říkalo ať se jdu podívat dovnitř ,a tak jsem šla. V dřívější jídelně do nějakého starého stolu kopala menší dlouhovlasá bruneta. Když jsem si odkašlala ,abych dala znamení ,že za ní stojím ,tak se lekla a rychlým pohybem se otočila a vrhla na mě vražedný výraz. Victorie! Jamie! Obě jsme zaráz zaječely a vrhly se do obětí. A dál už si to asi dokážete představit. Dopadlo to ,tak že spolu bydlíme už 5 let a jsme nerozdělitelné. Doslova..
,,Ještě 5 minut.‘‘ zakňučela jsem a najednou se rozletěli dveře.
,,Nemáš na večer tolik pít. Dělej vstávej už tam chci být.‘‘ rychle řekla a zmizla v koupelně. Chystali jsme se zrovna k našemu taterovi a Vicky se nemohla dočkat svého nového návrhu na svou novou kérku. Měla navrhlý ‘rukáv‘ s různými klikyháky ,které skrývala její tajemství, bolest i radost. Samozřejmě ,že já jsem co ,který znamená. Navrhovala jsem to s ní. Na předloktí měla navrhlé mé nejoblíbenější. A to: ‘Přátelství je víc než láska. –Jamie.‘ Ano, navrhla jsem to já. Měla jsem na zádech podobné jen místo ‘Jamie‘ bylo napsané ‘Victorie‘. Byl to náš důkaz přátelství ,které nikdo nedokázal pochopit. Každý se nás vždy snažil rozhádat ,protože věděl ,že jsme bez sebe lehko zranitelné a spolu nerozdělitelné. Nikomu se to nikdy nepovedlo a nikdy nepovede. To by ani jedna z nás nedopustila..
***
Už jsme byly skoro na místě a Vicky najednou zastavila u jedné polní cesty a vypla motor.
,,Tady jsem byla s matkou naposledy než ji odvezli do nemocnice.‘‘ vždy ,když tu jedeme ,tak se tu zastavíme a Vicky mě pokaždé řekne to stejné. Vystoupila z auta, natrhala tulipány ,které rostly u silnice a položila je k jednomu malému keříku. Dává je tam vždy. Po chvilce si nastoupila a pokračovali jsme v cestě. Asi po 20 minutách jsme byly už na místě a Vicky se nedočkavě hnala dovnitř..
