Transformers I. - Podivuhodná cesta

ČÁST PRVNÍ: NOUZOVÉ PŘISTÁNÍ. Kdyby mi někdo řekl...(Argus)

    Kdyby mi někdo řekl, že ještě dnes se všeho vzdám a vycestuji do neznámých končin vesmíru, poslal bych  ho na vyšetření s tím, že mu totálně selhal procesor, a víc bych s ním neztrácel čas.

    Kdyby mi někdo řekl, že ze mne, vojáka ve výslužbě, se ještě stane aktivní bojovník, asi bych se mu vysmál a šel si po své práci.

    Ani jedna z těchto možností u mě neměla naději na úspěch, při mém stáří. Bojů a trajdání po vesmírných končinách jsem si zažil dost a dost, užíval jsem si klidu a sbírání informací, které bylo odjakživa můj koníček, se stalo mým zaměstnáním.

    Již přes sto pět eonů ( sto pět tisíc let ) jsem vedl archiv autobotů na odlehlém asteroidu na  konci jednoho z ramen galaxie, kterou lidé nazývají Mléčná dráha. Této oblasti se boje Decepticonů s Autoboty již dávno vyhýbaly, a ani quintesonům, kteří nás původně sestrojili, ale zato teď se nás snažili všemožně zničit, jsme nestáli za návštěvu.

    Tak dlouhá léta života v relativním míru by dokázala otupit smysly každého, byť sebelepšího vojáka, a ani já jsem nebyl výjimkou.

    Proto, když nebezpečí přišlo na náš práh, nepoznal jsem to.

*****

Archivní asteroid Autobotů, blíže neurčená minulost

    Byl to den, jako každý jiný, mnoho bytostí přilétalo, vyhledalo data, která je zajímala  a zase odlétalo .

    O to, aby všichni dostali, co potřebují, se starali vedoucí jednotlivých oddělení, za mnou je posílali pouze v případě, že hledali data velmi stará nebo něčím výjimečná. Nestávalo se to často a to mi vyhovovalo, ale malé vyrušení jednou za čas jsem vítal.

   Tak tomu bylo i dnes. Vedoucí oddělení osobních dat mi zavolal, a když se otevřely  dveře, a dovnitř vstoupili dva Autoboti, již jsem je čekal.

   Toho menšího jsem znal, jmenoval se Perceptor a ve své transformaci byl výkonným teleskopem, schopným dohlédnout dál, než byste byli mysleli.  Můj druhý host mě vážně zaujal. Zatímco jsme se navzájem představili ( jmenoval se Záblesk ), jsem si ho důkladně prohlédl.

    Působil impozantním dojmem. Patřil k nejvyšším nesloženým transformerům, které jsem kdy viděl, byl o hlavu vyšší než já a to nejsem žádný prcek. Mimoděk mi připomněl Optima – jednak výškou, jednak i barvami, červenou, modrou a bílou. A ještě něčím – pohledem jasně tyrkysových očí. Ač měl ve tváři mírný výraz, z těch očí sálala neúprosná inteligence, zjevně hodnotil a zvažoval, téměř jste to mohli slyšet.

Hlavu mu kryla výrazná bílá helma se dvěma kulatými rohy, v půli rozdělená výstupkem, který v nejširší části nad čelem skrýval světlomet. Jeho podlouhlému obličeji vévodily rovný nos a široká, výrazná brada, přesto jeho rysy nebyly hrubé – tento dojem zmírňovala ústa s koutky mírně zdviženými nahoru. Špičaté kosodélníkové výstupky vybíhající z obou stran helmy mu kryly obličej asi tak do dvou třetin.

    Dominantou jeho obličeje však byly oči. Jejich pohled o síle tisíc rentgenů vás nenechal ani chvilku na pochybách, kdo že je tu velitel, jak už jsem říkal. Jako u většiny autobotů svým tvarem připomínaly krystal . Takové oči měl i Perceptor. A sem tam se v nich Zábleskovi zajiskřilo, což prozrazovalo jeho vášnivou povahu. Tedy hochu, říkal jsem si, tebe bych chtěl mít raději za přítele...

    V jeho úsporných, elegantních pohybech dřímala utajovaná síla a tento dojem umocňovala ještě široká ramena zvýrazněná dlouhými špičatými úzkými bílými křídly. Statut bojovníka potvrzovaly i raketomety umístěné na ramenou, a i když žádnou jinou zbraň viditelně neměl, tohle úplně stačilo.