Transformers I. - Podivuhodná cesta

Řekli o nás (příběhy lidí)

KRÁTCE ÚVODEM :

Když už jsem letěl až na Char, abych získal od Decepticonů jejich verzi příběhu; ( mimochodem mě velmi překvapila jejich upřímnost ), bylo by nespravedlivé, abych vynechal bytosti, kterým šlo vlastně o život nejvíce, totiž lidi.

Vrátit se na náš náhradní domov jsem ale shledal poněkud obtížnějším, než na co mé skromné síly stačily, takže jsem požádal o pomoc Krystala. Ten v současné době vystřídal Omegu Super a převzal jeho vesmírné trasy, létal totiž na archivní asteroid a zpět na Zemi a také s sebou brával Optima s Rodimem ( ten dělal Optimovi teď zástupce a velitelský post mu s díky rád přenechal ) a některé z nás na jednání s Decepticony a také s Vesmírnou Radou.

O tom, jak jsme se dostali do kontaktu s tímhle zvláštním orgánem, zatím nesmím nic říct, jen to, že pro ně občas něco uděláme, když nás požádají. Vědí o nich i lidé ( totiž Pozemšťané ), ale Rada s nimi prozatím nenavázala oficiálně žádný kontakt. Prý by se to ale mělo v brzké době změnit...

Takže – přemluvil jsem Krystala, a dalo mi to docela práci, vždyť nejsem zrovna jeho oblíbenec, jak už asi víte. Svolil pod podmínkou, že s sebou vezmu kromě Sestřela a Frenzieho ještě Letku. Nečekal jsem, že Záblesk bude souhlasit, zvlášť po tom, co... ale ne, to sem teď nepatří, Argusi. Důležité je, že Letka směla s námi a na poslední chvíli se ještě přidala i Střelka a tak jsme se v této sestavě prodrali časovým zlomem zpět do správného místa. K tomu jsem totiž potřeboval Krystala, věděl, kde jej najít a jak jej k tomu použít.

No a pak jsme mohli kontaktovat ty, co si nás pamatovali. Nebylo jich moc, vzhledem k tomu, že od našeho odletu tu uplynulo dvacet let ( přesněji to Krystal nezvládl ) a také ne všichni se mnou chtěli mluvit... Po tom, co tu rozpoutali Decepticoni před odletem za zkázu, jsme se tomu příliš nedivili.

Takže tady jsou drobné příběhy těch, co se s námi setkali a nebáli se se mnou o tom mluvit.

Argus.

PŘÍBĚH SORENŮV : VAROVÁNÍ

Vraceli se domů z lovu. Bylo již téměř tma; kvůli zvěři ale museli ujít čím dál větší vzdálenost. Zima byla na spadnutí a vysoká se stahovala k jihu za potravou.

Datar šel vpředu. Měl bystré oči a potmě viděl jako kočka. Soren jistil skupinu lovců vzadu, protože slyšel i trávu růst a navzdory svému věku byl ve vynikající kondici. Vesnická rada vždy pouštěla svého náčelníka s nevolí, nemohla však popřít fakt, že je vynikající stopař s instinkty divé zvěře, kterou pronásledoval.

Řekněme také, že i Soren sám měl pár důvodů navíc, aby se tentokrát přidal a vymohl si místo vzadu; vesnicí se šířily pověsti o tom, že tu něco obchází a plaší v noci dobytek a psy. Ostatní mysleli, že to je nějaká šelma, Soren ale nenašel jedinou stopu potvrzující tuto domněnku. Nechtěl však rozpoutat paniku a tento poznatek si nechal pro sebe. Měl jistou teorii... V poslední době se k němu dostalo moc divných zvěstí, mizeli lidé, které vyslal k sousedním ostrovům a předtím se tu objevili oni.

Nevěděl popravdě, co si má o tom myslet, když poprvé uviděl deseptikony v akci. Netušil,co to má znamenat, když ty obří kovové zrůdy přistály, zdvořile se představily ... a pak chytly do sítě, koho mohly. Kdo neutekl, měl smůlu. Soren tak přišel o syna a o třetinu mužů. Od té doby se tu neukázali, ale Soren nezapomněl, i když život osady se pomalu vrátil do starých kolejí a plynul tak poklidně...