Transformers I. - Podivuhodná cesta

Není proč rozmazávat...(Hlídka)

Není proč rozmázávat, co se dělo po tu dobu, kdy jsme přinesli domů Minaře. Pravdou ovšem je, že to bylo nejhorší období našeho pobytu na tomhle světě.

    Světlou stránkou té doby lze naopak nazvat objevení Frenzieho. Nebýt té lapálie s Minařem, neměla by Střelka žádný důvod k prohrabování nepotřebného materiálu a my bychom přišli o tuhle vskutku zajímavou bytůstku. Musím říct, že mi zpočátku moc neseděl, připadal mi jako kříženec Obchvata, Arguse a Minaře. Zkrátka dost popudlivý a přespříliš chytrý zároveň. Stejně, jako v Obchvatově případě, i Frenzieho byla rázem plná místnost, ale bez jeho smyslu pro humor ( a to jsem o sobě nejednou slyšel, jaký jsem suchar, ale Frenzie mě strčil do kapsy ); analytickým způsobem myšlení se podobal Argusovi, vždy uměl vyhmátnout jádro věci, a buldočí vytrvalost měl společnou s Minařem. Zásadně se nevzdával a všechno zkoumal tak dlouho, že jste si mohli být jistí, že když Frenzie nenašel řešení, tak prostě neexistuje. Měl nepříjemně rovné vyjadřování a vždy řekl, co si myslel. Nikdy nám nelhal.

    Pak jsme si na něj ale zvykli, na jeho až bezohlednou přímost, na jeho spolehlivost a chytrou hlavu a přijali ho mezi sebe – dokonce také Obchvat s Rejdařem (i když to bylo asi tím, že Frenzie tolik obdivoval Střelku ). A ještě jednu zajímavou vlastnost měl náš nejmenší bratr: velmi dobře si rozuměl s lidmi. Možná proto, že měl tu správnou velikost, aby se ho nebáli; a obzvlášť děti z něj byly celé pryč. Rejdař si z něj dělal legraci, že musel být v minulosti učitelem, protože kdo jiný by se tak rád poslouchal? Pravdou tedy je, že jim spoustu věcí uměl vysvětlit tak, aby je pochopily, a dokázal jim odpovědět na všechny jejich zákeřné otázky, kterých mají všechny děti v galaxii dostatečnou zásobu.

    Ale to už moc předbíhám.

    Ten večer, co odletěl Sestřel do bouře venku, se ani Letka se Zábleskem nevrátili zpět. Ne snad, že by jim klimatická porucha bránila v návratu; hádám, že chtěli být také chvilku sami. Napětí v posledních dnech jim též moc neposloužilo a několikrát se spolu pohádali.

    Minař spal, jak po něm chtěla Střelka – nechala nás, aby jsme se s ním přivítali, a pak nás nekompromisně hnala ven. A protože ani ona sama nevypadala nejlépe, domluvil jsem se s Frenziem na tom, že za něj vezmu službu, aby mohl zůstat u Minaře, a Střelka si mohla jít v klidu odpočinout.

    Venku hlídal Krystal a tak nás čekala, až na to počasí, klidná noc.

    Druhý den ráno nás už venku vítal pěkný den. Čekala mě ale práce; bouře nejspíše poškodila některé z vnějších senzorů, tak jsem se na ně chtěl podívat. Přidal jsem se k Radarovi a Rejdařovi, kteří právě ve venkovní službě střídali Krystala. Vysvětlil jsem jim, co potřebuji, a tak Rejdař hlídal ze vzduchu a já s Radarem jsme vypluli na moře. Skutečně; hned druhý z vnějších senzorů, který jsme navštívili, byl poškozen. Gratuloval jsem své prozíravosti a použil sadu nářadí, kterou jsem si vzal s sebou, abych to dal do pořádku. Zatímco jsem tak činil, Radar dával pozor a kroužil kolem ostrůvku, na němž jsem opravoval součást našeho obranného systému. Ani by mne nenapadlo, že to nebyla bouře, ale cosi úplně jiného, co ten senzor poškodilo...

,,Ehm... a jejda, copak to tu máme ?" vytrhl mě ze soustředění Radarův tichý, hluboký, sametový hlas.

,,Něco jsi snad našel ?"

,,No... ano."

,,Počkej, hned jsem u tebe." Upustil jsem všechno, co jsem měl právě v ruce a vydal se za Radarem na druhou stranu ostrůvku, který naštěstí  nebyl nijak velký. Radar plul kousek od pobřeží, kde příboj ve skalách vytvořil malou chráněnou zátoku. Transformoval jsem se a spustil senzory. ,,Ale ne...!" uniklo mi, když jsem poznal, co mi ukazují. ,,Sestřel !"