Transformers I. - Podivuhodná cesta

Sakra...(Amok)

Pozn. :

Pro větší autentičnost jsem ponechal Amokovi jeho originální způsob vyjadřování, i

proto,že si to tak přál. A jelikož jsem jak Autobotům, tak Decepticonům slíbil, že si to, co na základě jejich vyprávění napíšu, budou moci přečíst a říct k tomu poslední slovo - kdyby se jim to snad nelíbilo- , musel jsem svůj slib dodržet. Takže jemnější povahy a jazykozpytci doufám prominou...

Argus

*****

*****

    Sakra...au. AAAUUUU !  Pokusil jsem se odkulit stranou, kde by mě schovala skaliska. Auuuu. Každej pohyb mě bolel, jako kdyby mi ten autobotí mizera řezal tělo lejzrem na malinký kousky. Skučet jsem moh' jen v duchu, nebylo potřeba, aby mě ten kolos objevil. Už tak je to dost zlý, a ještě horší to bude, až donesu Hvězdolamovi tu špatnou zprávu, že je nás nejspíš o jednoho míň.

*****

    Vůdce nás vyslal na průzkum, mě a Sestřela, chtěl vědět, jak na tom Autoboti momentálně jsou. Z poslední bitvy se odbelhali – teda když měli štěstí, protože zbytek museli pomalu sbírat lopatou – na hlavu poraženi, a neměli jsme o nich dobrých čtrnáct dnů žádný zprávy. Nevěděli jsme ani, jestli někdo z nich zkápnul. Kéž by !

    Letěli jsme nad územím nepřátel ve velký vejšce a zkoumali terén, oba v robotí formě, protože ani Sestřel už tady nemoh' použít svoji transformaci, když tu se z hlubin vesmíru přiřítilo cosi obrovskýho, proletělo to okolo nás a nejen to ! K našemu absolutnímu zděšení jsme to museli následovat, jako kdyby nás to zaháklo kotvou !

Svázaný neznámou silou jsme se řítili k povrchu planety, a ten se blížil stále víc... Pokoušel jsem se mluvit se Sestřelem, ale naše komunikátory nefungovaly, viděl jsem, jak na mě divoce mává. Volat na něj jen tak bez zesílení elektronikou byl holej nesmysl, neznámej stroj ( protože to byl s jistotou stroj, vypadalo to jako raketoplán) dělal svejma motorama takovej kravál, že jsem neslyšel ani sebe, jak řvu.

    Zkusil jsem se taky k Sestřelovi přiblížit, ale nešlo to, jako kdybychom byli uvázaný na tyči. Už jsem taky mohl rozeznat jednotlivý detaily zemskýho povrchu, a zrovna, když jsem si pomyslel, že je s námi konec, ta svazující síla povolila. Ou, ou – brzdi.

Brzdi, B R Z D I !!!! Jako šílenej jsem se řítil pořád dál, pokusy o zpomalení jsem jen dosáhl toho, že jsem se začal otáčet okolo své osy. Nebe, země, nebe, země, moře, skály, moře... V H Ú Ú Ú Ú F F F !!! Zajel jsem pod hladinu jako blesk a chvíli jsem ryl mořské dno, než jsem se zastavil.

    Cítil jsem se dezorientovanej asi tak ještě minutu. Nebo dýl ? Nevěděl jsem.

,,Amoku!!! " křičel z komunikátoru bratrův hlas tlumenej vodou. Možná, že se pokoušel dovolat se mi celou dobu. Zděšení vyhnalo jeho normální tón do nezvyklejch vejšek. ,,Amoku, ozvi se !!! Amo – aaaaiiaahhh! " zavřeštěl Sestřel a nad hladinou jsem viděl prosvištět jeho siluetu. Neboj, brácho, už jdu.

    Pryč byly časy, kdy jsem věděl o jeho nesnázích a v klidu letěl dál, měl jsem na něj tehdy vztek za to ponížení kvůli Slídilovi. Od tý doby si u mě zástupce Hvězdolama vybudoval respekt tím, že nikdy nikoho z nás nenechal nepříteli napospas, i když ho to třeba i něco stálo. Mockrát nám zabránil porvat se a ponižovat navzájem a nebo zase bránil nás všechny vůči Hvězdolamovi. Odrazil jsem se ode dna a s obrovským cáknutím se vynořil. Neviděl jsem ale ani šroubek, natož mýho bratra.