Transformers I. - Podivuhodná cesta

Mám moc ráda planetu Zemi....(Letka)

Poznámka: Na obrázku je Rodimus, ale to jste asi poznali 🙂

*****

     Mám moc ráda planetu Zemi. Je nádherná jak z vesmíru, tak i zblízka; obzvlášť miluji pohled na moře a v noci na myriády hvězd...

     Země je plná přírodních zázraků, jaké jinde nenajdete ( vím to, protože jsem zcestovala půl vesmíru ), ale ze všeho nejraději mám její obyvatele. Lidé jsou poměrně mladý druh, počítáno pozemským časem zhruba deset tisíc let a musejí se ještě moc učit, obzvlášť vzájemné toleranci a lásce, ale tento nedostatek jsou schopni vyvážit svou fantazií a uměním tvořit úžasné věci. Mají také naprosto nepřekonatelnou schopnost vyprávět příběhy; nějaký čas jsem na Zemi žila a sbírání pověstí, bájí a legend byl můj koníček a inspirují mě občas ještě dnes.

     Ale za nejsilnější stránky lidí považuji jejich smysl pro humor a to, že se málokdy vzdávají (řekla bych, že tyto vlastnosti máme společné, tvrdím, že začít znovu se dá vždy; kdežto lhostejnost je ztráta času a není produktivní.)

     Zkrátka něco vzdát není umění, v tom jsem s lidmi zajedno.

     Lidé také znají a za ten na naše měřítka krátký čas utvořili spoustu přísloví a slovních hříček, mnoho jich je velmi trefných. Jedno z nich bych použila na můj poněkud dobrodružný život – PŘIJÍT K NĚČEMU JAKO SLEPÝ K HOUSLÍM. Spousta věcí se mi stala ani nevím jak; přišla jsem k nim úplně stejně, jako se ten pozemský nevidomý člověk dostal k oněm houslím (housle jsou pozemský hudební nástroj a rozhodně je nenajdete na každém rohu), totiž úplnou náhodou.

     Dodnes třeba nevím, proč mě quintesoni zbavili paměti a vyhodili z lodi právě v planetárním systému Země; možná doufali, že první mě najdou Decepticoni a zničí mě. Nikdy jsem nechápala jejich podivné povahy se sklonem ke krutým hrátkám... Náhodou mě ale našli Autoboti, vracející se z nějaké mise mimo Zemi, opravili mě, dali mi jiné jméno a své znaky a já s nimi zůstala.

     Také jsem těžko mohla čekat, že uprostřed decepticonské základny objevím zrovna Autobota, který padl do zajetí dávno přede mnou (ještě před ztroskotáním obou lodí transformerů na zemi, tedy před čtyřmi miliony lety). A přece se to stalo; Decepticoni  mu sebrali osobní kartu, takže fungoval jako naprosto poslušný opravář.

     No, je vám asi jasné, že jsem mu k té kartě pomohla zpět a už společně jsme utekli. Záblesk je mým přítelem dodnes a ani nevím, kolikrát jsme od té doby jeden druhému zachránili život.

     A znovu úplnou náhodou jsme se ocitli znovu na Cybertronu; unesli mě quintesoni po té, co zjistili, že žiji, a Záblesk mě chtěl dostat z jejich lodi. Nepovedlo se to a oba jsme skončili zazdění hluboko v jednom z cybertronských podzemních bludišť s minimem energie a velmi neradostnými vyhlídkami.

     Opět náhoda tomu chtěla, že za dvacet pět let po tom dobyli Autoboti zpět Cybertron a ve snaze vrátit na něj trochu života vybudovali těsně vedle našeho vězení reaktor. Tento obrovitý generátor dokázal vyprodukovat neuvěřitelné množství energie; její stopy ucítil Záblesk a díky jeho volání o pomoc nás dostali ven. V poslední chvíli...

     Tato příhoda na nás mimochodem zanechala stopu; získali jsme oba empatické schopnosti. Víme jeden o druhém, když nejsme na jednom místě (musíme být ale na stejné planetě – přes vesmírné dálky naše schopnosti nesahají). Mezi našimi novými přáteli to vzbuzovalo všeobecné veselí a vůdce Autobotů Rodimus nám začal přezdívat „dvojčata".