Transformers I. - Podivuhodná cesta

Seděla jsem...(Střelka)

Seděla jsem u sebe v pokoji a v hlavě měla totální zmatek. Snažila jsem se sama v sobě vyznat, ale moc se mi to nedařilo.

Letka mě prosila, abych se spojila se Sestřelem prostřednictvím našeho myšlenkového pouta, ale odmítla jsem ji – vlastně jsem ji téměř vyhodila. Nezasloužila si to, to jsem velice dobře věděla. Nemohla jsem si ale pomoct.

Co mě má co zajímat, jestli Sestřel udělá nebo neudělá nějakou hloupost ?! Ať si udělá třeba uzel na procesoru...

Jenže...

Zatímco rozum říkal rozhodně ne, city uvnitř mě vřely jako voda v kotli. Zjistila jsem, že se mohu přemlouvat, jak chci, ale on mi lhostejný ani náhodou není. Už docela dlouhou dobu. Já ale nechci !!! Jo, nechci, aby mi na někom takovém záleželo. Nesnáším ho ! Nenávidím ho, přesvědčovala jsem sama sebe, a basta. Prostě pro mě neexistuje. Sem tam se mi zdálo, že jsem na něj už téměř zapomněla, ale pak se třeba stalo něco takového, jako potom, co mě naposledy Decepticoni těžce zranili. Veškerá má předsevzetí vzala za své. Stačilo jen málo – jedna zpráva. A jedno setkání.

*****

Ležela jsem na ošetřovně. Tělesně jsem už byla v pořádku, psychicky se to ovšem tvrdit nedalo. Cítila jsem se tak podivně... Ten zmetek, hajzl jeden, co si to vlastně dovoluje ?! Snažila jsem se vztekat, čistému vzteku jsem totiž rozuměla – kypěl ve mně v poslední době, kdykoli jsem si vybavila Sestřela nebo cokoli, co s ním souviselo. Nemohla jsem mu odpustit Letčino zajetí, ať už mi ona sama o té situaci říkala, co chtěla.

Když jsem totiž přišla k sobě a zjistila, že mám v paměti zprávu od Sestřela, totálně mě to rozhodilo. Taková drzost ! Zakázala jsem mu se mnou komunikovat. Zakázala jsem mu se ke mně jen přiblížit. Kdybych byla mohla, zakázala jsem mu i existovat a on mi klidně dál posílá vzkazy, jako by nic ! Nejhorší na tom ale bylo, že jsem z toho měla radost ! S tím jsem se ovšem nikomu nepochlubila, ani Letce ne, i když o Sestřelově vzkazu tedy ode mne věděla.

Neposlal mi vlastně nic špatného.

,,Doufám, že jsi v pořádku, Střelko? Nechci, aby se ti něco takového ještě někdy stalo. Dávej na sebe, prosím tě, pozor! Nebo tě začnu hlídat sám..."

Letce jsem přetlumočila jen první větu z jeho zprávy, zbytek jsem si nechala raději pro sebe. Bylo z něj cítit starost podtrženou jemným náznakem humoru. Těšila jsem se z toho a zároveň mě to bolelo a mátlo. A to mi bylo velmi nepříjemné.

Před časem jsem Letku poprosila, aby mě naučila, jak takové nechtěné zprávy a kontakty blokovat, jenže to vypadalo, že když jsem mimo, nefunguje to a on má přístup do mé mysli, jako kdyby žádná zábrana neexistovala... Nelíbilo se mi, že takovým způsobem porušil můj zákaz, ať už mé dojmy byly jakékoli; pokusila jsem se s ním spojit, abych mu řekla, co si o tom myslím – ale nemohla jsem. Nebyl na příjmu. Jako bych narazila do zdi ! Sakra... Sakra, sakra !!! Sice jsem Letce řekla, že Sestřela kontaktovat nebudu, ale když on mě tak naštval!

No, ale když tedy nechce... tak ať si trhne pojistkou ! Já ho rozhodně k ničemu nepotřebuju !!!

No a jako vždycky, když jsem si vsugerovala, že to je pravda, okolnosti se spikly proti tomu.

*****

Svedli jsme s Hvězdolamem a s jeho partou ještě několik dalších bitev; dopadly dá se říct neutrálně, skončily několika zraněními na obou stranách. Síly se totiž vyrovnaly – oni měli loď s droidy, my Krystala a možnost být na místě napadení vcelku hned.