Transformers I. - Podivuhodná cesta

Jsem pragmatik...(Hlídka)

Jsem pragmatik, už od svého vzniku; celičký dosavadní život jsem stál nohama na zemi. Nemám rád překvapení. Naopak mám rád, když mají všechny věci svůj řád a své místo.Vždy jsem si všechno pečlivě plánoval, abych předešel neočekávanému.

Proto, když jsem otevřel oči, a uviděl neznámý bílý strop, vykolejilo mě to. Co to má, u všech pravotočivých závitů, znamenat ?! Kde to jsem ?

,,Na ošetřovně, " odpověděl mi zcela neznámý hlas na mou nevyslovenou otázku.

,,Cože...ošetřovna na lodi přece nevypadá takhle - -"

,,Ne, to tedy opravdu ne. Možná to bude tím, že už nejsi na lodi, příteli." Tenhle hlas byl o poznání hlubší, než předchozí.

,,Nejsem na lodi...? Co to má znamenat ?!"

,,Měli jste nehodu, " oznámil mi zase ten jemnější, možná dívčí hlas. Cítil jsem se zmatený. Pokud vím, ve výpravě s námi žádné děvče nebylo... A co to říká ? Jaká nehoda ? Bleskově jsem projel data ve své paměti. Ach... Ona měla pravdu... V hlavě se mi vyrojil v tu ránu asi tak milión otázek. Ale zeptal jsem se jen na tři, ty nejdůležitější.

,,A co ostatní ? Kde jsou ? Přežili to ?"

,,Někteří ano - -"

-,,COŽE ?! " skočil jsem neznámému do řeči. ,,Někteří - - Bylo nás šedesát - -"

,,My víme... " řekl on.

,,Je nám to moc líto, "   navázalo na něj to děvče, ,,zůstalo vás pět... "

- Pět - - z šedesáti... Jen pět... Ach...

Už jsem se nezeptal, co zbylo z lodi. Z těchto informací vyplývalo, že nic. Musela být úplně zničena. Sundal jsem ze sebe všechny senzory a ostatní ta diagnostická hejblátka a posadil se. A hleděl v tu ránu do tváře dvojici modrookých transformerů.

,,Jmenuji se Záblesk, " představil se on. I když seděl, působil impozantně. Děvče proti němu vypadalo jako drobeček. Zato na obou ramenou mělo znak Autobotů. Ještě že tak. Najít nás Decepticoni nebo quintesoni, asi bych tu už neseděl.

,,Já jsem Letka, " představilo se mi. ,,Vítáme tě, Hlídko, mezi nás..."

Tak Hlídka... Hmmmm.

,,Copak – nelíbí se ti to ? " zeptala se mě Letka s obavami. To děvče musí mít nějaký šestý smysl, nebo tak něco. Měl jsem dojem, že mi snad vidí až do paměti.

A vůbec vypadala zajímavě. Jako by byla složená ze samých obloučků. Dívala se na mě s hlavou nakloněnou trochu na stranu, velmi světle modrýma očima zvláštního tvaru : dole měly jednu dlouhou linii a dvě kratší ohnuté šikmo nahoru; horní část pak tvořil půloblouček složený z pěti rovných krátkých linek, přičemž každý z vrcholků lomu jakoby podpíral obočí. Nos měla na svůj jemný obličej docela dlouhý, ale ne tak aby to rušilo. Bradu chránily dva čtvercové díly, kterými končil dovnitř prohnutý půloblouk helmy, táhnoucí se od čela dolů a díky čemuž měla docela dobře krytý obličej. Čelo zase skrývala půloblouková, nahoře zvláštně tvarovaná bílá - řekněme čelenka – s rovným vrcholkem a dvěma malými, také půlkulatými vybráními směrem dovnitř. Pod vrcholkem uprostřed měla malý žlutý útvar, pravděpodobně světlomet. Lomení čelenky po stranách bylo černé, zbytek půlkulaté helmy bílé, až na horizontální červený pruh, zezadu spojující obě čtvercová zakončení a stejně široký. Krk, poměrně subtilní, jí chránily úzké bílé, nahoře zaoblené, silné kovové proužky, vystupující zpod hrudního plátu. Zpoza zad jí vykukovala výrazná křídla, bílá s červeným lemováním a uprostřed bílo-červeného hrudníku měla kabinku s průhledným krytem. Obojí prozrazovalo, že její transformací je nějaký druh létajícího stroje.