Transformers I. - Podivuhodná cesta

Na rozcestí. (Rachot)

     Zíral jsem vyděšeně na to, co původně bývalo Autobotem. Válelo se to na zemi, kde to Hvězdolam zanechal, a vytékalo z toho svinstvo na moji podlahu na ošetřovně – či, spíš, v kůlničce na nářadí, která z mé ošetřovny zůstala po vůdcově řádění.

     Nad torzem našeho protivníka stál Hvězdolam a otvíral a zavíral pěsti. Ještě jednou do Autobota kopl a nařídil: ,,Odkliďte ten šrot někam, kde na něj neuvidím!"

,,Můj vůdče - -"   ozvalo se trochu šikmo za mnou. Sestřel, můj přítel. V obličeji se mu ani v nejmenším neodrážela právě prožitá událost, ale jen ten, kdo by ho dobře znal tak, jako já, mohl v pečlivě ovládaném hlase najít stopu paniky.

,,Co je?!" vyjel na něj Hvězdolam vztekle.

,,Můj vůdče, a co když to nepřežil? Náš plán byl založen na tom, že naše rukojmí zůstane naživu..."

     Hvězdolam zavrčel:  ,,No a co. Když to zabalil, taky dobře. Stejně na to Autoboti nepřijdou dříve, než za tři dny. I když nepochybuju, že se teď budou přímo úporně snažit dát mi to, co chci,"   zašklebil se. ,,Nedívej se na mě tak!" vyjel pak na Sestřela. ,,Dostal jenom to, co si zasloužil, nic víc a nic míň!"

,,Nikdy bych si nedovolil - -"   začal Sestřel, ale Hvězdolam ho se zachechtáním přerušil: ,,Ale jo, dovolil, ty jediný ze všech, Sestřele." Smích ustal, jako když utne. ,,Jen bys to neměl přehánět. Dej si pozor... " Došel k Sestřelovi a upřel svůj žhavý pohled do přítelových přivřených očí. Asi po půl minutě Sestřel sklopil zrak.

,,Tak se mi to líbí," plácnul Hvězdolam svého zástupce do ramene. ,,Víš, kde je tvoje místo." Usmál se, ale byl to úsměv pily na železo, která právě dorazila na návštěvu v ocelárně. Ostrý a plný zubů.

     Pak padl jeho pohled na krvácejícího Autobota. Pravou nohou ho obrátil na záda. Po mechově zřízeném obličeji tekl vnitřní energon a tam, kde ležel obličejem dolů, ho byla slušná kaluž. Tou samou nohou do něj trochu strčil, a když předmět jeho zájmu nereagoval, pokrčil rameny. ,,Postarej se o to," nařídil Sestřelovi. Pak se otočil a ze zničené místnosti v klidu vykráčel.

     Chvíli bylo ticho. Dívali jsme se se Sestřelem na sebe a nepotřebovali jsme žádná slova. Alespoň já ne. Sestřelovi z očí koukala vražda. ,,Ten – grrrrrr - -"   ulevil si nakonec, vědom si možná toho, že někde v tichu sedí Slídil, a odposlouchává nás. Sledoval můj pohled a najednou se pousmál: ,,Neboj, nic ze Slídilových „dárků" nefunguje, o to jsem se postaral už předtím."

     Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ty jsi ale číslo! Víš, že riskuješ...."

,,Dost možná," skočil mi do řeči. Zároveň se sehnul k zubožené Hvězdolamově oběti.

,,Vypadá to, že Hvězdolam něco tuší, nechci o tebe přijít. Víš, že je mu jedno, kdo jsi..."

     Můj přítel mávnul rukou, aniž mi odpověděl. Tyhle polemiky jsme spolu měli už dříve. Věnoval se raději zraněnému. ,,Hmmmm....A je to! Ten má ale výdrž,"   komentoval Sestřel Autobotův stav.

,,Přežil to?"

,,Kupodivu, jo," pousmál se můj přítel. ,,Problém ale bude ho v tom stavu udržet. "

,,Tady ho nechat nemůžeme," připomněl jsem mu.

     Sestřel se zamračil. ,,Jsem si toho vědom. Pojď, pomoz mi s ním, vedle ve skladu materiálu pro něj bude dost místa..."

     Obdivně jsem se na něj podíval. Mazané! Nikdo kromě mě nevěděl, že má do skladu ze své kabiny soukromý vchod. Taková malá pojistka pro případ nouze...nyní použitá na to, aby se mohl kdykoli na našeho zajatce podívat a eventuelně zasáhnout, kdyby něco. Byl stejně obratný medik jako elektrotechnik. Přitom ho tam nebude moci sledovat nikdo nepovolaný; Sestřel zároveň splnil vůdcův rozkaz a dohlédne na to, aby Hvězdolam splnil své slovo. Na tohle byl totiž Sestřel háklivý, sliby dodržoval vždycky, ať už zněly jakkoli.