Transformers I. - Podivuhodná cesta

Mí bratři o mně...(Průraz)

    Mí bratři o mě často říkají, že jsem horká hlava. Myslím, že už jste to taky slyšeli, že jo. Přesto na rozdíl od některých jsem přijal přílet bývalého zástupce našeho šéfa s úplným klidem. Dokonce i potom, co představil svůj autobotí doprovod a vysvětlil, kvůli čemu tady vlastně jsou. Dost mě to překvapilo...

    No tedy, čekal jsem všechno (dokonce i to, že se nám přišel Sestřel i přes zákaz vůdce Cyklona pomstít), ale rozhodně ne, že důvod k jejich návratu bude kniha. I když ta kniha měla být dokonce o nás. Moje první reakce, když jsem se kvůli tomu setkal s Argusem, vypadala asi tak, že jsem se rozřehtal na celé kolo. Dobrých pět minut jsem nebyl k zastavení; a pak, jen, co jsem byl schopen komunikace, jsem se pana Autobota zeptal, jestli to myslí vážně.

,,Samozřejmě, " ujistil mě medově, ,,máš s tím nějaký problém?"

,,Problém ? Já ? Nikdy... " neodpustil jsem si ironickou poznámku.

    Stáli jsme spolu na střeše naší nové základny, na terase, z níž byl vidět hvězdný přístav Charu z jedné strany a náměstí a Cyklonova řekněme ...rezidence z druhé strany. Jo jo, chtěl nás mít blízko, náš nový vůdce. Hlídal nás. A my si to, bohužel, museli nechat líbit. Jako bývalí podřízení Hvězdolama jsme tu neměli zrovna nejlepší pověst. Houby platný nám bylo, že jsme s jeho šílenstvím neměli pranic společného, prostě jsme s ním byli ve spolku a basta. Decepticoni jsou často se vším rychle hotoví.

    Někteří z nás z tohoto neblahého stavu věcí obviňují právě Sestřela, ale každému, kdo má procesor v pořádku, musí dojít ta prostá věc, že všichni jsme měli možnost volby. A on si prostě zvolil včas hlas rozumu, totiž Autoboty.

    Upřímně – nebýt jeho, vůbec by nás tu nenechali žít, vzali nás na milost až po jeho promluvě s Cyklonem. Stavěl se tu, než odletěl na nějakou záchrannou misi s Autoboty, když se doslechl o našich potížích. Náš nejstarší bratr se o nás vždycky dobře staral, nepochopím, co mu mají ostatní za zlé. Jo a vím taky, že ho nový vůdce zval, ať zůstane, ale on už nechtěl. Nedivím se mu. Mezi námi už pro něj nebylo místo, po tom, co ho nahradil Zkrat a samozřejmě po tom, co jsme mu museli na Hvězdolamův rozkaz provést, s námi nechce nic mít společného... (A možná, že ho mezi Autoboty drží ještě něco jiného, slyšel jsem ledacos... Ale protože to nemám potvrzené, raději nic neřeknu, na drby mě totiž neužije.)

    Takže jsme s Argusem na střeše pozorovali hvězdy a světla v hvězdných docích, povídali si a z toho povídání vzniklo tohle, co právě čtete. Argus to samozřejmě upravil a „učesal", i tenhle úvod. Musím mu ale přiznat, že nic neubral ani nepřidal    (tohle teď dopisuje u mě v dílně), přinesl mi to totiž ke schválení; stejně se zachoval i k ostatním, jak jsem zjistil.

    No, tak teď jen do toho, ať i vy víte, proč musíme žít v hanbě a ponížení. Nejspíš to bude tím, že jsme si to plně zasloužili...

    A rovnou začněme důvodem, kvůli kterému mi Hvězdolam zrovna neschází.

*****

    Že si nedám pokoj, já pitomec, jelo mi hlavou, když mě Hvězdolam táhl do dílny. Prý, promluvíme si... No, to jistě. Uměl jsem si představit tu „promluvu". Skutečnost byla ale nespočetněkrát horší...

    Celé to vzniklo kvůli úplné nicotnosti, při nácviku mi ujela pusa, když jsem zjistil, že na mě opět vyšel do dvojice Slídil. To znamenalo jistou prohru a já prohrávám velice nerad. Průšvih nastal, když Hvězdolam zaslechl hlasitě pronesenou Slídilovu poznámku o tom, abych se z toho ne... Hvězdolam nesnášel, když se mu odporovalo a protesty spadaly do té kategorie taky. Rozhodl se udělat ze mě exemplární případ.