Transformers I. - Podivuhodná cesta

ČÁST DRUHÁ: NEOČEKÁVANÝ NEPŘÍTEL. Ta nebetyčná drzost! (Rachot)

Ta nebetyčná drzost! Přijít za mnou s tím Autobotem, který mě málem vykuchal, a ne jednou !

Takové, anebo jim podobné myšlenky se mi honily hlavou v den, kdy jsem na Charu dostal tu nejméně očekávanou návštěvu. Nebýt toho, že Decepticoni uzavřeli s Autoboty mír, tak jsem svého bratra a toho jeho... grrrrr... kamarádíčka přivítal úplně jinak. Totiž pořádnou salvou mezi oči. Takhle jsem jen stál, snažil se uklidnit a pozoroval toho, který byl po dlouhou dobu mým nejbližším spolubojovníkem a přítelem. Díval se na mě klidně a s trochu křivým, pro něj typickým úsměvem čekal, až se bouře ve mně utiší. Znal mě tak dobře...

Vypadal pořád stejně – aspoň zvenčí. Vysoký, vyšší, než já, z tmavě šedé tváře se na mě dívaly zpod výrazného obočí trochu šikmo položené svítivě rudé oči. Jak jsem sledoval ty povědomé rysy – ostře řezaný hezounský obličej s rovným nosem, orámovaný hranatou, tmavě a světle hnědou přílbou, široká ramena s vykukujícím deltovým křídlem, mohutný hrudník stejných barev jako přílba a štíhlý, tmavě šedý pas, došlo mi, jak moc mi chyběl. Jeho identické dvojče Zkrata sice vidím každý den, ale chybí mu ta nedbalá elegance, vyvěrající z vědomí vlastní síly a inteligence. Je zkrátka hloupý, omezený a beze smyslu pro humor. Za jeho jedovatě žlutýma očima chybí jiskra. Sestřelova jiskra.

Můj bývalý bratr se pohupoval na svých dlouhých nohou, jako vždycky, když nevěděl, co se v nejbližší chvíli stane. Nejspíš tak trochu čekal, že se na něj vrhnu.

Chvíli jsme se na sebe dívali – já nahrbený, připravený vyrazit, on s rukama založenýma na hrudi, prsty pravé ruky si jezdil po hraně obličeje. Jeho doprovod začal být zjevně nervózní a přešlapoval z nohy na nohu. Začalo mě to štvát a tak jsem zavrčel: ,,Nech toho! "

Překvapeně jsem zjistil, že můj hlas měl ozvěnu. Sestřelovi to vadilo úplně stejně jako mě. Podívali jsme se na sebe. Sestřel nadzdvihl levé obočí a rozesmál se. ,,Vidím, že jsi pořád stejný bručoun, Rachote!"

,,...se divím, že máš vůbec odvahu se tu objevit – a s ním! " ukázal jsem na jeho autobotího společníka. Sestřel se přestal smát a zatvářil se vážně. ,,Je mír, nebo jsi snad zapomněl, příteli? "

Zavrčel jsem : ,,Jak bych mohl... Cyklonus nám to vytrvale každý den připomíná. " To tedy byla pravda. Náš nový vůdce měl vůbec mnoho práce s chlazením horkých decepticonských hlav.

,,Koukám, že znaky jsi si nechal, " ukázal jsem mu na ramena. ,,Čekal jsem, že ti zčervenají..."

,,Kdybys dovolil - -"  přerušil mě ten drzý Autobot. Asi se mu nelíbila má provokace.

,,Nedovolím! Nikdo se tě na nic neptal!!!"

Sjel jsem ho vzteklým pohledem a otočil jsem se k Sestřelovi : ,,A ty buď tak laskav a pouč našeho nedočkavého bratránka, co by se mu taky mohlo na planetě plné Decepticonů snadno stát.

,,Ve tvém zájmu doufám, že nic, " zasyčel Sestřel ledově. ,,Jsme tu jako hosté. Váš vůdce se za to zaručil..."

Prohlásil to s takovou nenávistí, že mě to dostalo. Jak to mohlo dojít takhle daleko ? S lítostí jsem se díval na toho, který byl dlouhý čas mým přítelem. Ještě před rokem a půl byl. Ted jsme snad v jiném čase. V jiné realitě... Sestřele, bratře, nerozumím ti a asi nikdy nebudu. Přesto tě ale nemůžu ani nenávidět, i když občas bych moc rád. Udělal jsi toho pro mě příliš mnoho. Naučil jsi mě, že na čestné dluhy se nezapomíná. Oplatil jsem ti to. Nechal jsem tě, proti Hvězdolamovu rozkazu, žít. Proč ale stále nemám pocit, že dluh tím byl smazán, a cítím vůči tobě jakýsi závazek? Proč?!!