Transformers I. - Podivuhodná cesta

Čekal jsem... (Sestřel)

Čekal jsem, že cesta, kterou jsem si dobrovolně vybral, nebude jednoduchá, ale v žádném případě jsem si neuměl představit, jaké ,laskominy' mi náš vůdce nachystá.

    Pravdou je, že mě Záblesk před jeho metodami varoval.

    Stálo mne to mnoho; víc, než jsem byl původně ochoten obětovat. Nakonec jsem  chtěl ukončit i vlastní život, ale když tu teď čtete tohle vyprávění, jasně vidíte, že se tak přece jen nestalo. Z mého života zmizelo jen půl roku – doba, po kterou jsem si hrál na kompost, zahrabaný do listí kdesi uprostřed lesa, daleko od všeho, co jsem dosud znal, na planetě, která byla doposud mým domovem.

    Jak jsem se sem dostal, už víte a netřeba to dál rozebírat.

    Pád samotný nebyl tak hrozný, zato přistání... To, že mne Rachot svázal, mi zrovna nepomohlo. Takže jsem se mohl jen dívat, jak ryju vlastním tělem brázdu v zemi, než jsem narazil hlavou do něčeho, co se později ukázalo být stromem, a zhasnul jsem.

    Nevím, jak dlouho jsem byl v limbu; když jsem se probral, ležel jsem obličejem dolů v jámě, co zůstala po závěrečném brzdném manévru, a nemohl se hnout. Střep, co mi dal Rachot do ruky, abych se osvobodil z pout, byl pryč, někde mi vypadl při tom šíleném pádu. Mohl jsem jen trochu nadzdvihnout hlavu. Neviděl jsem přes okraj té díry... Chvíli jsem se pokoušel vykroutit se, ale stálo mě to příliš mnoho sil, tak jsem přestal. To ale ještě nebyla ta nejhorší zpráva. Ta přišla, když jsem se chtěl spojit se svými, jak jsem doufal, budoucími přáteli. Vysílačka nefungovala, ale naštěstí ji  nepotřebuji. Hledal jsem....

    Autoboti byli pryč.

    Nenašel jsem tu nejmenší stopu po Letce, ani po Střelce. To mě dorazilo. Všechno, co jsem podnikal, nebylo tím pádem k ničemu. Odletěli beze mne. Propadl jsem nefalšovanému, černému zoufalství. Dál padla hluboká tma.

    Probudil jsem se v hromadě listí a v naprosté beznaději.

    Jak to tak vypadalo, budu mít spoustu času přemýšlet o událostech minulých a o tom, co jsem to vlastně chtěl dokázat. A také o Střelce. Hlavně na ni jsem myslel, upamatovával jsem si  poslední rozhovor, který jsem měl s Letkou, když jsem ji viděl úplně naposled; ležel jsem sice jako halda šrotu rozbitý na kusy, ale to, co mi řekla, jsem nezapomněl. Vysvětlila mi ledacos: co znamenají ty bolestné pocity, které mám, když se teď na mně Střelka zlobí; proč se mi o ní stále zdá a proč bych nejraději vrátil ten okamžik, kdy jsme byli spolu zavaleni v jeskyni.

    Způsobilo mi to malý šok – já, Decepticon, mám rád Autobota!

    Když jsem to vyřkl nahlas, vynadala mi. Je snad můj nepřítel? Když jsem si na to poctivě odpověděl, totiž, že ne, povzdechla si, že jsme oba stejní. Ale že budeme mít dost času, abychom pochopili, že svět není černý, anebo bílý.

    Ta šance ovšem byla pryč... Jsem tu sám, zapadaný listím a kdovíčím ještě. Nikdy už Střelku neuvidím.

    Zvedla se ve mně obrovská vlna bolesti a smutku, jakou jsem ještě nepoznal. Své pocity jsem vykřičel do černé tmy. Křičel jsem tak dlouho, dokud mne to nepřipravilo o zbytek sil. Co bude dál,  mě už nezajímalo. Pro mě svět skončil.

*****

    Jenže osud si se mnou zřejmě rád hraje na honěnou; energie, která vytryskla do éteru spolu s mým výkřikem, nezůstala neodhalena. Autoboti sice odešli, ale na základně narozdíl od nás nechali funkční úplně všechno, i hlavní počítač. Odysseovi ten náhlý proud energie na planetě, která neznala technologie, nemohl uniknout.