Transformers I. - Podivuhodná cesta

Jo, příště zase...(Obchvat)

Jo, příště zase někoho poslechnu, brblal jsem potichu pro sebe, to, jak jsem uviděl, v jakém stavu přinesli Rejdař s Radarem nebohou Střelku. Skončila v decepticonských drápech kvůli mně, trochu jsem to totiž přehnal s legráckami a Střelka se rozzlobila a utekla... rovnou do náruče Slídila a jeho kamarádů . A aby toho nebylo málo, jako první ji našel Sestřel a zkusil ji dodělat. Prý – nehoda ! Pche ! To určitě ! Víc jsem věřil Krystalově verzi.

Jenže pak vynesli z jeskyně i Sestřela a ač jsem plánoval, že mu přidám pár ran na cestu, vy-padal tak, že mé služby rozhodně nepotřeboval. Že by na té nehodě přece jen něco bylo ? Přece by nezničil i sám sebe, tak hloupý být přece nemůže...! Nebo... jo ?!! Hmmm. Po straně jsem se ušklíbl ( to, aby to neviděli Letka se Zábleskem ), a nastoupil do Krystala.

Náš vůdce a Letka se u Sestřela ještě zdrželi, zatímco my letěli domů. Byli tam však nakonec dřív, než my, Letka použila teleport.

Se Střelkou jsem zůstal po celou dobu, než přišla k sobě. Ovšem největší radost mi kromě jiného udělala sdělením, že její pouto ( nebo co to se Sestřelem měli ) je nadobro pryč... Sláva !!! Ať už bylo užitečné, nebo ne, mít takové spojení s nepřítelem mi připadalo velmi riskantní. Kromě toho, ať už si o něm Letka říkala co chtěla, nevěřil jsem mu ani slovo; pro mě jsou všichni Coni stejně proradní. A že Střelce zachránil život ?!! A to jako z dobroty jiskry, ne? Kdepak, ten něco plánoval, když to dělal – svrbělo mě pod pancířem vlevo vzadu, jako vždy,když se něco chystalo. Šel jsem s tím za Zábleskem, ale odbyl mě. Ach jo. Nejspíš si za to můžu sám, že mě nikdo nebere vážně. Sestřelovi se podařilo zcela získat Letčinu důvěru, a té zase věřil Záblesk...

Přesto jsem vůbec nebyl rád, když se za čtrnáct dnů ukázalo, že jsem měl pravdu já a mé obavy naplnily.

* * * * *

Začalo to jako úplně obyčejně, zkrátka normální den, jenže...než skončil, přišli jsme s Krystalem téměř o domov a my navíc i o Letku.

Jak už víte od Střelky, Hvězdolam dostával neustále na frak, takže když na nás poslední dva týdny neútočil, ostatní razili teorii, že už mu konečně došlo, že na nás nemá a dal pokoj. Přesto jsme však nepřestali hlídkovat; ten zrádný had mohl udělat kdykoli cokoliv. Protože - co kdyby...?

V ten krásný letní den se Krystal pohyboval po oběžné dráze naší planety, Radar měl službu na mořské hladině a já ve velíně. Minař pracoval na čemsi spolu s Letkou a Zábleskem, Hlídka dole v suterénu upravoval systémy termální elektrárny, Střelka nahoře v laboratoři zkoumala jakési rostliny a Argus vylepšoval Odysseovy programy.

Když tedy vzduch toho poklidného dopoledne rozřízl zvuk varovné sirény, chvilku to trvalo, než se všichni seběhli u mě ve velíně ( tedy kromě Krystala a Radara).

,,Co se děje, Obchvate ? " ptal se mě Záblesk a opřel se o opěradlo mé židle.

Prsty mi létaly po klávesnici, jak jsem se co nejdříve snažil zjistit, co že nás to ohrožuje. ,,Dej mi... ještě chvilku - - Odyssee, zobraz mapu oblasti - - ach...!"

Zůstali jsme jako přimražení. Okolí naší základny a také Krystalova ostrova úplně celé blikalo červeně. Ale ani stopa po Conech, nebo po čemkoli, co by snad sestrojili.

,,Počkej, pusť mě k tomu, " požádal mě Minař.

,,Co to jen - - ? " nestihl doříct Hlídka, vzápětí se totiž ozvali Radar i Krystal.

Uvolnil jsem místo Minařovi. Chvilku ladil, Radarův hlas se ztrácel.

,,Základno, zaznamenal jsem podivné rušení... něco se děje s magnetickým polem a slyším také nějaký hodně hluboký zvuk..."