Transformers I. - Podivuhodná cesta

Co jsi si smontoval...(Minař)

„Co jsi si smontoval, to si taky užívej". Tak by se asi dal popsat vztah Střelky ke mně po našem vulkanickém dobrodružství. Mluvila se mnou, jen když musela. Nedělalo mi to moc dobře – ani Letka se do toho nepletla, jako že jindy, když to mezi námi skřípalo, zasáhla ihned. Asi se všichni na mě domluvili, nebo co. Veškeré mé pokusy o usmíření sestřička ignorovala, a to jsem se jí omluvil, ne že ne, hned po tom, co byl Sestřel pryč. Nevím ale, jestli mě vůbec vnímala, dívala se totiž kamsi skrze mne. Herdekkrucinál, to mě to štvalo !

,,Přejeme veselou zábavu," zašpital mi u sluchového receptoru Obchvat, a on i Rejdař mě plácli do ramene. Ve vizorech jim probleskly zlomyslné ohníčky. Nejspíš jim dělalo dobře, že je tu za pitomce konečně někdo jiný, než oni.

Že jsem tehdy nemlčel! Úplně mi to bralo radost ze života. Nevím, jak dlouho se mnou Střelka chtěla nemluvit, ale nebýt deseptikonů, myslím, že by to při její tvrdohlavosti trvalo ještě teď...

První týden, co jsme se vrátili domů, jsme měli poměrně hodně práce. Museli jsme vrátit na místo všechno, co jsme narychlo vymontovali. Hodně jsem spolupracoval s Hlídkou. Nic neříkal, jen jednou poznamenal- to když kolem prošla Střelka a neodpověděla mi na pozdrav, zato s Hlídkou švitořila samý úsměv, a když jsem se přidal k jejich rozhovoru, dělala, že neslyší – ,,Ty jsi to tedy vyvedl," chlapče. A víc nic, ani slovíčko útěchy, ale, na druhou stranu, ani žádná nadávka. Hmmmm. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobře, nebo špatně.

Jediný, kdo se se mnou o tom bavil, byl Radar. Bytostně nesnášel hádky, a ani tohle mu nebylo jedno – vím, že se pokoušel Střelce domluvit. Samozřejmě, zbytečně. ,,Ono ji to přejde," utěšoval mě.

Jo, kéž by ! Zlatý oči, jak by řekla Letka.

Jinak život běžel dál, celý další týden jsme dávali dohromady prozměnu Krystalův domov. Vypadal o dost hůř, než ten náš, Záblesk s Rejdařem museli vyrobit nová vrata, stará se totiž jaksi zkroutila a byla fuška je odtamtud vůbec dostat. Na frak dostal i počítač a panel komunikace, takže mě to drobet zaměstnalo. Taky mi tu bylo dobře; ostatní se konečně chovali normálně a neobcházeli mě, jako kdyby mne postihl nakažlivý virus. Samozřejmě, to všechno proto, že Střelka sem s námi neletěla. Ani Letka – a tak jsem tajně doufal, že mé sestře mezitím třeba domluví. Nakonec jsme na Krystalově ostrově zůstali dohromady deset dnů. Za celou tu dobu nás ani jedinkrát neobtěžovali Decepticoni.

Když už jsme u toho – Sestřel, to bylo další téma, o kterém nepadlo jediné slovo. I když, jak se dny prodlužovaly, mysleli si všichni totéž, totiž, že to má za sebou. Co mě se týkalo, došel jsem k názoru, že to je škoda, docela jsem ho bral.

Střelka se zase vytratila k sobě nahoru, jako vždycky, když ji něco trápilo, a jediné, co jsem mohl pro ni udělat, bylo to, že jsem si vzal i její služby. Těžko bych ji utěšil, vůbec by mě nepustila dál. Pro ni jsem byl vyvrhel. Pomalu jsem si na to zvykal.

Nakonec uplynuly celé tři týdny, aniž by se cokoli stalo. No, takže ze Sestřela je vážně nejspíš hromada šrotu. Mysleli si to všichni – když jsem tuhle větu totiž vypustil ve velíně, nikdo neřekl ani slovo.

Ovšem, zanedlouho na to jsem za ten názor málem zaplatil životem.

*****

I když se nic nedělo, neznamenalo to, že bychom zrušili hlídání toho, co patřilo ke sféře našeho vlivu, totiž lidská osídlení a obě základny. Krystal to jistil většinou z oběžné dráhy a my pochopitelně na planetě, ze vzduchu, nebo z moře.