Transformers I. - Podivuhodná cesta

Tak už, už to je! (Obchvat)

,,Tak už, už to je ! " jásal jsem a kdybych se nestyděl, byl bych skákal až do stropu. Musím to říct ostatním – pokud se nemýlím, jsou ve velíně.

,,Klídek, Obchvate !" to Záblesk vystrčil hlavu ze dveří laboratoře.  ,,Jsi jak malý !" Zbytek už jsem neslyšel, dusal jsem totiž chodbou do velína.

,,Kluci, už se probudila !" Rozrazil jsem dveře a zabrzdil. Bylo to těsné, málem jsem porazil Rejdaře.

,,Pozor, ty divochu – viděli jste to ?!" Rejdař se zapotácel.

Chytil jsem ho za ruce, aby neupadl. ,,Jupííí ! Promiň, bráško, když já mám tak velkou radost...."

,,Chváťo, byl bys tak hodný a objasnil nám lépe důvod svého běsnění? Kdo že se probudil?"  Radar se zvedl od počítače a otočil se na mě. Také ostatní opustili svá místa – Minař vysílač a Hlídka vylezl zpod ovládacího panelu. Z jejich očí jsem mohl číst stejnou otázku, jakou prve položil Radar svým sametovým hlasem. Zarazil jsem se. Samozřejmě, že nemohou nic vědět...Dívaly se na mě čtyři zmatené obličeje. 

Usmál jsem se.  ,,Bude nás devět, Letce se Zábleskem se podařilo opravit nám sestřičku! Za chvíli nám ji přivedou představit, myslím."

Tváře mých bratrů vypadaly velmi překvapeně. Ticho by se dalo krájet. První se vzpamatoval maličký Hlídka, který nám jinak dělal velitele. ,,No to je skvělé ! Další pomocné ruce – moc je potřebujeme, jak všichni víte !" Můj praktický bráška se usmál a plácl nejblíže stojícího Radara do zad. ,,No nemám pravdu?"

,,Jo,hm, to víš že máš, Hlídko, jako vždycky..." přešlápl oslovený na místě a tvář mu rozjasnil úsměv. Aby jste věděli, na Radara to byl dnes poměrně dlouhý proslov, obvykle řekne tak pět slov za den, náš mlčenlivý velký bratr. Jsme stejně velcí, vyšší než my je už jen Záblesk, náš vůdce. Jo – a Argus, i když jen o kousek...

,,Jé, to je opravdu prima, že jo, kluci?" Rejdař se plácl po stehnech, až to břinklo. V očích se mu rozsvítily modré jiskřičky, jako vždycky, když se smál nebo měl radost. Můj statečný bráška je vlastníkem poněkud ujetého smyslu pro humor, je velmi odvážný a ničeho se nebojí. Mám ho moc rád.

,,Mně by tedy zajímalo, proč to před námi tajili," vrtěl hlavou Minař. ,,Taky nám to mohli říct, ne?" zamračil se.  ,,Nebo nám snad nevěří..?"

,,Teda Minaři ! To snad nemyslíš vážně, že ne ? Podívejte se na něj, on je snad ještě zklamaný....?!"  Kruci, ten mě naštval ! Stihl jsem k němu udělat jen dva kroky, když Hlídka neklamně rozeznal blížící se hádku a skočil mezi nás. Zlatý bráška ! Byl bych to asi vyvysvětlil Minařovi poněkud ručně. 

,,Obchvate! Minaři! " Díval se na nás ze zdola ( je o dvě hlavy menší, než já, a o hlavu, než Minař s Rejdařem) a zlobil se. V úzkých modrých očích mu zajiskřilo. ,,Že se nestydíte ! Snad by jste se neprali ?!!"

,,Když on je pořád takový - - -"

,,No, jaký ? Jen to řekni, Obchvate –"

,,A dost !!! " Hlídka už byl vážně naštvaný. ,,Sednout ! A hned."

,,Ale proč...? " zaprotestoval jsem.

,,H N E D !!!" zopakoval důrazně Hlídka. Oba jsme okamžitě poslechli. Hlídka se před nás postavil s rukama v bok. Věděl jsem, že teď bude přednáška.  ,,Mládeži, co to mělo být ? " Podíval se z jednoho na druhého. 

Pod jeho pohledem o síle tisíc rentgenů jsem poněkud vychladl.  ,,No... já jen, že tady Minař se snad neumí ani radovat a pořád jen rýpe...." řekl jsem potichu.