Transformers I. - Podivuhodná cesta

Tak jsem se rozhodl...(Zkrat)

...že se připojím k ostatním, a také něco napíšu k tomu, co tu pověděli mí bratři o událostech, co se staly, a také o mně, abyste si nemysleli, že jsem jen nějaký trouba, co si dal vše líbit, a nevnímal, co se děje okolo něj.

Asi bych na to nenašel odvahu, nebýt toho, že mě přemluvila Střelka. Jsem jí totiž velmi vděčný, protože mi zachránila život, tehdy, když - - - ale  ne, to sem ještě nepatří. Nicméně, nebýt jí, tak byste nemohli číst můj příběh.

Takže, tady je.

*****

*****

     Jak a proč jsem přišel na svět, to už od ostatních víte. Snad bych jen k tomu dodal, že to bylo dost ve spěchu, a dlouho to na mně bylo i vidět. (Můj procesor, vyhrabaný kdesi mezi smetím,  Hvězdolam moc neupravoval; možná ze strachu, abych neměl více inteligence, než by se mu zrovna hodilo.) Ostatní mojí přítomností nebyli příliš nadšení, snad proto, že se mezi námi vznášel duch mého dvojčete Sestřela, a odmítali mě vzít mezi sebe. Jisté je, že jeho osoba vzbuzovala u všech emoce i po smrti. Mně jen chvíli trvalo, než jsem přišel na to, jaké u koho, a do debat o něm jsem se naučil nepřipojovat, nedopadalo to pro mě dobře.

     A vůbec, poznal jsem, že je lépe být zticha a poslouchat. Tak se ze mne stal tichý a zakřiknutý týpek s touhou být pokud možno neviditelný, se sebevědomím na bodu mrazu.

     Ještě jednu nevýhodu jsem měl oproti ostatním, a kvůli které mnou někteří pohrdali: nikdy jsem nebojoval. Totiž, při našem posledním střetu s Autoboty jsme kvůli mně nemohli utvořit Rabinuse, z důvodu mé inkompatibility s ostatními. Museli jsme se honem vrátit na loď. Věřte, že jsem si to vyslechl. Přitom, vůbec to nebyla moje chyba, to Hvězdolam mě tak odfláknul.

     K mému bratru Sestřelovi jsem měl zpočátku poněkud rozporuplný vztah. Něco mezi obdivem, znechucením a lítostí, řekl bych, vždyť kvůli tomu, jaký byl, jsem od ostatních sklízel jen pohrdání.

     Započal s tím Hvězdolam, když mě ukazoval ve velíně jako nějaké zvířátko, a vylepšil to tím, když pravděpodobně v rámci prevence dalších vzpour jsem se musel jít seznámit s  tehdy už mrtvým Sestřelem. Asi, aby mne nenapadlo ho někdy následovat. Jeho zničený, hrůzyplný obličej, jenž byl replikou mého vlastního, mě ještě dlouho strašil ve snech.

     Upřímně, asi tím dosáhl pravého opaku. Ne, že bych se bouřil, ale určitě jsem začal Sestřela tím více obdivovat. Neuměl jsem si představit, že bych sám a dobrovolně ukončil svůj život jako on, ale Sestřel to klidně udělal, než aby se nechal dál mučit. Já se bál Hvězdolama, zatím co on ne. A také, jak jsem slyšel od Průraze, uměl snad všechno, kdežto mě Hvězdolam žádnou schopností nevybavil, krom poslušnosti. Více mě od ostatních už separovat nemohl. Všichni totiž uměli něco svého, jen já nic.

     Proto, když jsem se přišel na ošetřovnu podívat na Sestřela, vypadlo ze mne: ,,Chtěl bych být jako on..."

     Odpověď na to jsem si mohl přečíst z výrazu Rachotovy tváře. Zbláznil ses?Ty?!!! Těžko!!!

*****

     O našem neslavném návratu už psal myslím Amok. Byla to opravdu katastrofa.

     Hvězdolama totiž hned po příletu zatkli a nás zavřeli... Napadlo mě, že alespoň za něco nemůžu já, ale nahlas jsem to tedy neřekl.

     Mí bratři se dohadovali, co dělat, a mě z toho samozřejmě vynechali. Ne, že by mě to překvapilo. (Po celou cestu sem na mne promluvil totiž pořádně jen Průraz, a to ještě, když nebyl nikdo z ostatních v doslechu. Nestál jsem jim ani za to, že by mi svěřili službu ve velíně. Vykonával jsem tedy nutné drobné údržbářské práce, aniž by mi o ně někdo říkal, a sebevzdělával se. Šlo to těžko, můj procesor nebyl v nejlepším stavu. Naši mě měli za tichého, neškodného blázna, ale potřebovali mne, beze mě by nebyl žádný Rabinus...)