Život Vlčí Princezny~

II.

Můj život se teď změnil v pouhý jeden večer.

Já, Louisa a Patrik jsme pomalým a nejistým krokem dorazili k lesu, kde na nás čekala vysoká postava zahalena černým pláštěm a s vlčí maskou přes obličej. Byli mu pouze vidět ty krásné, modré oči jako čistá hladina jezera.

,,Následujte mě." Jeho hlas byl tak tichý, že ho nebylo skoro slyšet. Muž se k nám otočil zády a vydal se do lesa. Já se vydala hned jako první a ti dva mě následovali. Louisa se mě chytla za ruku a já ji pevně stiskla. Měla strach. To i já. Patrik však vypadal, že se ničeho nebojí. Jeho oči však mluvili opačně. 

A ano. Já jako jediná uměla dobře vidět ve tmě. Podle babičky mám zrak vlka. Je to dar, kterého si mám vážit. Vzpomínka na babičku mě však zabolela u srdce. A to co mi řekla, bolí ještě více. "Babička není moje rodina. A to, že mí rodiče nejspíše ještě žijí... A vlčice co mě donesla k babičce..." Všechno bylo zamotané. Moje pocity byly smíšené, možná zmatené z těch několika slov. Kdo doopravdy jsem? A kdo jsou mí rodiče? Pokud žijí. Slzy, které jsem tak dlouho zadržovala, se zkutálely po mých tvářích. Ale Louisa, která šla hned vedle mě dost klopýtala a já ji musela pevně držet. Střela jsem si slzy a soustředila se na cestu lesem.

Náhle naše záhadná postava zastavila. My se zarazili též a čekali, co nastane jako dalšího. Můj tlukot srdce zrychlil ještě víc. Vedle postavy se objevil vlk. A chvilku po něm další a další až nás obklíčili. Všichni najednou zavyli a Louisa se schoulila do klubíčka na zem. Začala brečet. Snažila jsem se ji utišit jenže... 

,,Ujměte se těch tří a postavte je na jejich místa v kruhu." začal muž v masce hovořit. Za vlky se zjevilo dalších šest postav ve vlčích maskách též zahalených v černých pláštích. Mě se chopili dvě z nich. Měly silný stisk a já se ani neodvážila odporovat. Dovedli mě na jakýsi znak, kterému sem nerozuměla a postavili mě přímo na ten symbol. Louisa a Patrik na tom byli stejně. Dokonce bych řekla, že jsme tvořili trojúhelník. 

,,Vítám vás. Dnes jste byli vybráni jako ti co mají naději připojit se do naší rodiny. Dva z vás se pak vrátí zpět do vesnice. Jen jeden zůstane a účastní se uvítacího ceremoniálu." Muž se vydal nejdříve k Louise a něco jí natřel na čelo. To samé udělal i Patrikovi a nakonec přišel až ke mně. Jeho modré oči jako hladina jezera se zahleděli do těch mých zelených, jako dva smaragdy. Chvilku jsme na sebe jen tak hleděli a já cítila zvláštní pocit. Něco, co jsem ještě neznala. K muži přišel bílý vlk a strčil ho čumákem do zad a on mi nakreslil symbol na čelo jakousi tekutinou. Docela rychle zaschla a trochu i smrděla po hnoji. Naposled se na mě podíval a postavil se do prostřed nás.

,,Dnes je měsíc celý a na nejvyšším bodě. Kdo z vás bude ozářen jeho světlem zná svůj osud. Zbylí dva budou odvedeni zpět do vesnice." 'Jak já bych jeho hlas mohla poslouchat stále dokola.' pomyslela si, ale mé srdce toužilo vrátit se ke své babičce i po tom, co mi řekla. Byla jediná, kterou jsem znala a vždycky bude mojí rodinou.

,,Měsíc je na svém místě. Vlci své pozice zaujměte!" Vlci se postavili do většího kruhu za nás a začali vít do rytmu bubnů, které se ozývali z větší dálky.

Měsíc začal stále víc a víc zářit až se z nebes sneslo světlo. To světlo mířilo tam, kde jsme stáli my tři zvolený. A koho asi tak ozářilo?

Nikoho jiného než mě.

To ovšem nebylo všechno...