Život Vlčí Princezny~

XXI.

,,Vy?" 

Přede mnou stál v celé své kráse. Nevím, proč tu byl, ale pokud viděl, jak se líbám s Erikem, tak...

,,Snad neruším? Omlouvám se, že jsem tu bez Vašeho souhlasu a ještě k tomu jsem vniknul přes balkón, ale potřeboval jsem Vás vidět." Jeho hnědé oči byli plné upřímnosti. Ano. Přiznávám, že se mi Damien hrozně moc líbil l, ale stále jsem měla v srdci city k Erikovi. Nechci mu ublížit i přesto, že musím. ,,To včera...To jste zpíval vy?" Docela mě zajímalo, zda to byl on a jeho krásný zpěv, ale odpověď jsem znala.

,,Ano. Byl jsem to já. Je to stará píseň, kterou mi zpívala matka těsně před tím než zesnula. Ale to není o čem chci s vámi mluvit. Jste krásná mladá dívka, která má život před sebou. A já ho chci prožít pouze s vámi. Pamatujete na to údolí v horách?" Přikývla jsem na souhlas a poslouchala při tom jeho krásný hlas, který se mi vryl pod kůži. ,,Tak jsem si myslel, že jste spící víla pod magickým stromem. A v tu chvíli jsem cítil něco, co jsem si myslel, že nikdy nezažiji." Jeho slova jsem přímo hltala svým zrakem. Nevím kde se to ve mně vzalo. Jako by on byl tím pravým a ne Erik. Jako by mi byl už dávno souzen. ,,Co jste si myslel, že nikdy nezažijete?" Chtěla jsem slyšet to slovo. Chci, aby vyšlo z jeho úst. ,,Netušil jsem, že zažiji lásku." Pak se uklonil a seskočil dolů z balkónu. Rychlostí blesku jsem vyskočila z postele a podívala se zda Damien dopadl v pořádku. Pouze jsem spatřila černý vlčí ocas, který zmizel mezi stromy v zahradě. 

Na obědě jsem bohužel byla sama. Alespoň jsem měla klid a mohla v klidu přemýšlet o tom všem. A rozhodnout se mezi Erikem a Damienem. Erika miluji, ale Damien mě dokázal dneska svými slovy přímo okouzlit. ,,Jsi v pořádku?" Ani jsem nepostřehla, že se Karl vrátil z lovu. Vypadal dost unaveně.

,,Jo...Jo jsem. Jen přemýšlím." Nechci mu to říkat. Vím, že bratr je proti mému zasnoubení s Damienem, ale já si ho i přes všechno vezmu a zabráním válce, která by mohla nastat, kdybych odmítla. ,,Co tě trápí sestřičko? Že by ten namyšlenec James, který tu není?" Kdybych mohla, tak na něho skočím, ale že nemám náladu a musím se nějak chovat u stolu, tak po něm pouze házím vražedný pohled a on se zasměje. ,,Tak o co jde? Mně se můžeš svěřit." Nesmím. Ne. Neublížím ještě svému bratrovi. 'Měla by jsi. Třeba ti i pomůže' říkal hlásek v mé hlavě a já ho pro tentokrát poslechla. 

Po dlouhém převyprávění od jezera, kdy jsem políbila Erika až po proslov Damiena. Ale neřekla jsem, že byl u mě na balkóně, ale pod ním. Bratr však vypadal, že mě chápal. ,,Kdybych ti mohl poradit, tak to udělám hned." Jeho oči posmutněli. ,,Ale pokud si vezmeš prince Damiena, tak nás zachráníš od války, která by byla katastrofální." Nemohu svého bratra vidět takhle smutného. A pak mě něco napadlo. 

,,Co kdyby jsme se dneska sešli na zahradě a popovídali si? Víš...Než odjedu na hrad Damiena a tak." Bratru se přímo zajiskřili oči a s plnou energií, kterou nabral souhlasil. 

Po jídle jsem ještě zašla do kuchyně, aby připravili nějaké ovoce, pití, a pár sendvičů na zakousnutí. Pak jsem zašla do své komnaty a čekala na večer. Po té jsem si oblékla s pomocí holek lovecké oblečení a zelený plášť a vydala se do kuchyně pro košík s jídlem.

Na zahradě už čekal Karl. Seděl na trávě a sledoval první hvězdy co se zjevili na obloze. ,,Nenudíš se?" Chudák sebou cukl, jak se lekl a to mě donutilo se zasmát. ,,Haha. Tak jsem se lekl no." Našpulil tváře jako malé dítě a pak se začal smát se mnou. Když jsme se dosmáli, přisedla jsem si k němu a rozložila malou modrou deku, kterou mi do košíku přihodili. Vyndala jsem voňavé sendviče a jeden podala bratrovi. Dobře jsme se bavili a smáli se na celou zahradu. Pak jsem ale zvážnila.

,,Víš...Až odjedu, tak sem budu jezdit jak nejvíc to půjde." Lehla jsem si do trávy a zaměřila se na nebe plných hvězd. ,,A já ti slibuji, že vždycky přijedu na pomoc, kdykoliv to bude potřeba." Lehl si vedle mě a obejmul mě. Já se schovala do toho objetí a nechala se hřát. ,,Ale slib mi, že každou neděli se sejdeme u jezera. Každou neděli se budeme vídat a já alespoň zaženu ten smutek, který mám už teď." ,,To ti slibuji sestři. Jen nevím zda budu někdy moci jít k jezeru." Teď jeho hlas hlesl a já věděla, že je smutný. ,,To ani já nevím, ale kdyby se jeden z nás do pěti minut po druhé odpoledne nedostavil, tak se vrátíme zpět." Jen jsem cítila, jak přikývl.

Skoro o půlnoci jsme se vydali dovnitř, protože bylo už dost chladno. Já si hned vlezla do postele a s bolestí u srdce jsem usnula.

Měsíc se sluncem,

ve výši stejné,

stvůry z hlubin vstávejte.

Hora Duší už se hněvá,

že žádnou krev na sobě nemá.

Měsíc brečí a slunce zuří,

proč se dívka nezjeví?

Zelený kámen hory Duší,

volá dívku s bílou srstí.